pátek 9. října 2015

Spartathlon 2015

Je to za mnou. Chvíli mi trvalo, než jsem si všechny zážitky a dojmy urovnal v hlavě. A taky než jsem si uvědomil, že mě dosud v běžeckém životě nepotkalo nic tak krásného jako posledních 500 metrů Spartathlonu.
Pár bezprostředních dojmů jsem popsal v rozhovoru pro BEZVABEH.CZ rozhovor zde. Podrobný report ze závodu a i z toho, co mu předcházelo jsem slíbil pro časopis RUN. 25.10.2015 si ho tak budete moci v časopise přečíst celý. Časem ho sem celý taky doplním. Tady je alespoň malá ochutnávka toho, co pro mě Spartathlon znamenal.

....Kde jsme to minule skončili? Jo, před mistrovstvím světa na 100km, které se konalo letos v holandském Winschotenu. Krásné městečko, plné lidí, kteří jakoby celý rok žili jen pro ten jeden den v září, kdy do ulic vtrhnou stovky ultramaratonců. Letos to byl pro tenhle závod už 40-tý ročník. A navíc s puncem Mistrovství světa a Evropy na 100km. Díky loňskému výkonu 7:08:50 na 100km v Plzni jsem měl možnost letos na tomto šampionátu startovat. Drobnou komplikací bylo, že se konal jen 14 dní před Spartathlonem. Tuhle komplikaci jsem si vyložil po svém, tedy, že bude nejlepší si takový double vyzkoušet nanečisto. Tou předpremiérou se stalo červencové MČR na 100km v Ostravě a 14 potom MČR na 24 hodin na Kladně. Na obou tratích jsem obhajovat vítězství z loňska a tak byl cíl jasný. Oba závody se navíc beželi za letního počasí, kdy v Ostravě rtuť olizovala 39 stupňů, na Kladně byla o něco rozumnější. Rozumnější jo ale zas takovej srabík teplota taky nebyla. Každopádně, v Ostravě mě před startem dost lidí varovalo, ať jdu volně, bez ambicí na čas, protože počasí bylo fakt trochu kolapsový. To bych ale nebyl já. Takže od startu tempo okolo 4:00/km a už to jelo. Jelo to prímově, podle plánu. Prvních 70km a pak se to zadrhlo. Titul jsem sice obhájil, nicméně vedro se podepsalo na výkonu a i na startovním poli. Nakonec do cíle doběhli jen 3 běžci. Oklepal jsem se z toho a za 14 dní stál na Kladně a pokoušel se vylepšit osobák na 24 hodin. Ovšem od začátku jsem tak trochu ztrácel na původní předpoklad. Tedy-vyhlídka pro dalších 23 hodin běhu nic moc. Nakonec jsem tam po boji s únavou nakroužil 222km a vůbec jsem nebyl spokojený. Navíc mě tam o několik kilometrů předběhl ital Nicola a tak jsem byl i z toho smutný. No nic, v září to bude určitě lepší. Nevynechal jsem ani jeden den a hned po 24 hodinovce druhý den klusal....
....A samotný závod ve Winschotenu? No, necítil jsem se špatně. Do 40km mi to i celkem běželo, potom ale nastala situace, kterou už z letošního roku znám velmi dobře. Tělo se prostě přepnulo do nějakého úsporného režimu, odmítalo zrychlit a ačkoliv jsem vizuálně nevypadal vyčerpaný, prostě to nešlo. Doťapkal jsem za 7:41hod a vůbec z toho neměl radost. Cítil jsem se unavený, víc psychicky než fyzicky. Měl to být jeden ze dvou velkých vrcholů, těšil jsem se že se mi podaří prolomit hranici sedmi hodin a místo toho to byl takový náraz do zdi.....
...Checkpoint 127km. Na tohle místo jsem si poslal čelovku a první lahvičku s Vincentkou. To je taková moje specialitka. Mám vyzkoušené, že když mi je ouvej, slaná chuť vincentky působí velmi dobře. Pomalu se snesla noc, já se propadal v pořadí stále dolů a trápil se. Ideální doba na myšlenky typu: Proč tu jsem? Proč to běžím? Co mě k tomu vede? Co to má za smysl? Tyhle otázky mají jedno společné, není na ně rozumná odpověď. Alespoň ve stavu, jaký mozek prožívá v době, kdy má za sebou patnáct a víc hodin běhu. Tím chci naznačit, že ani v tuto Spartathlonskou noc se mi na ně nepodařilo najít odpovědi. Zbylo mi jediné-běžet. Dostal jsem se až pod největší kopec trasy. Nahoru vede klikatá kozí stezka plná šutrů. Tak jsem si vzpomněl na svůj skyrunningový rok. Ruce na kolena rubat nahoru. Líbilo se mi to. Předešel jsem 4 běžce. Nahoře jsem si za odměnu dal polívku. Navíc jsem měl nahoře triko s dlouhým rukávem. Sice jsem chvíli zvažoval, jestli si ho brát, nakonec jsem ho ale vzal a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí toho dne. Za horizontem fičelo jako blázen a postupně se přidal i deštík, pak déšt, pak bouřka. A to celé se ještě párkrát zopakovalo. Tak mě tam někde předběhl usměvavý ital Nicola. Nojo, budeš mít hochu druhý zářez na mojí paži. Někde v této době jsem si odbyl největší krize závodu. Potřeboval jsem nutně spát, všechno mě bolelo a běžet v tempu pod 7:00/km představovalo nadlidský výkon. Nejhorší byla touha po spánku. V jeden moment jsem se probral právě ve chvíli, kdy jsem šlápl za krajnici a sklouzl. Okamžitě jsem se profackoval a  zařval na sebe: kurva, co děláš?? Nespi!! Asi jsem byl docela hlasitý, protože i v dálce přede mnou se otočil kdysi s čelovkou. Asi usoudil, že se motivuju řvaním. Nicméně to bylo znamení, že by bylo dobré si na chvilku lehnout. Slíbil jsem si tedy takový malý odpustek. Až bude občerstvovačka v masážními lehátky, tak si lehnu, jen na 20 minut. Po nějaké době skutečně tahle oáza byla. Ale obě lehátka byla obsazená. Na jednom z nich spal slovák Honza Užik. Díky Honzo, jinak bych si tam fakt lehnul a kdoví jak by to dopadlo. Ale od té doby se zase všechno začalo nějak zlepšovat. Nikdo mě už nepředbíhal, občas jsem naopak někoho doběhl já. A to je pak ta nejlepší motivace pokračovat. V dálce přede mnou se po chvíli objevil i žlutočerný dres. Hele, to je Nicola!....
....Co napsat závěrem? Spartathlon jsem zpočátku bral jako letošní výzvu. Jako jeden ze zajímavých závodů. To co jsem ale zažil, to je něco jiného. Spartathlon je absolutní oslavou ultramaratonského běhu, oslavou vzájemného přátelství a lidství. Mistrovství světa má také své kouzlo. Spartathlon je ale Olympiskými hrami ultramaratonu. Jestli si toužím něco zopakovat tak je to moment, kdy budu zase stát pod Akropolí a čekat na startovní výstřel. Tak je to zase možnost prožít krásu i bolest ultramaratonu na cestě do Sparty. Tak je to zase šance doběhnout až ke králi, uklonit se a říct: tak jsem tady, pane králi. Díky, bylo to krásný.....
trochu grogy