neděle 13. září 2015

Winschoten, MS na 100km.

Velké zklamání.


O tom co se povedlo píšu rád, o tom co jsem podělal moc rád nepíšu. Takže je asi jasný, v jakém jsem teď rozpoložení. Čekal jsem prostě víc. Nestalo se. Zbývá jen pochopit proč. Možná mám moc velké plány a cíle, na  které prostě nemám. Možná jsem už dosáhl svého stropu a teď už to bude jenom horší. A nebo jsem to letos prostě jen přeháněl a tělo má také svoje limity pro regeneraci. Odběhal jsem toho letos až moc, v podstatě neustálý kolotoč nějakého ultra, bez pořádného odpočinku.  A podle toho to prostě letos vypadalo. Začátek roku vypadal moc dobře, s každým dalším závodem to ale bylo horší. S každým závodem do větší únavy. Už si ani nepamatuju, kdy jsem se cítil na startu odpočinutý a připravený. Asi naposledy v lednu na garážovém maratonu. Jo, to už je sakra dávno. No a tohle byl bonus na závěr sezony. Ani si nechci představovat, jak se mi poběží za 13 dní na Spartathlonu. 
Nebudu nějak pitvat v tom, jak se mi běželo. Do padesátky to bylo celkem dobrý, pak to ale začalo hodně drhnout. No, v podstatě se to zadrhlo. Začal jsem se fakt hodně propadat a musím říct, že je to vážně pecka pro psychiku, když tě předbíhá jeden za druhým. No doběhl jsem, závody by se neměli balit jen pro to,že to zrovna neběží. Myslím, že to je právě ta důležitá součást mentální přípravy a budování  odolnosti na někdy příště. Takže mám ze sebe vlastně radost. Za 13 dní si užiju Spartathlon a pak budu fakt odpočívat. Aspoň měsíc. Dám si nohy a hlavu dokupy a pak se uvidí co dál. Cesta po který jsem šel letos byla cestou k sebezničení. Prostě do pekla. Ale je potřeba si tím projít, aby člověk pochopil. 

Na afterparty. Ten vpravo je Steve Way, kluk co zaběhl loni  stovku za 6:19hod. Tady skončil na 50km.