úterý 2. prosince 2014

Se lvíčkem na prsou - MS 100km, Doha Qatar

Slavnostní nástup.

Tenhle šampionát byl hodně odkládaný. Nejdřív měl být loni v Jižní Korei, pak v Jižní africe, pak v Lotyšsku aby nakonec nebyl nikde. Jak je vidět, v Qataru ale o peníze není nouze a tak mezinárodní ultramaratonská asociace letošní šampionát na 100km a i World trophy 50km přidělila právě sem. A přesto, že se všichni báli, jak si v tom podnebím poradí, myslím, že nakonec vše dopadlo na výtečnou a všichni byli spokojení.  
Příprava:
Hlavní podzimní příprava jednoznačně směřovala k MČR v Plzni, tenhle závod měl být takový podzimní bonus navíc. Přesto jsem se na něj snažil připravit po Plzni maximálně zodpovědně. Povedli se mi ještě nějaké slušné tréninky i kilometráž, bohužel v posledním týdnu před odletem jsem začal po těle zjišťovat, že na mě něco leze. Jak už to ale u mě bývá, dokud to šlo, tak jsem nechtěl vynechat ani jeden trénink, takže ještě s tímhle drobným zdravotním problémem jsem odběhal všechny zásadní tréninky toho týdne-dva tempáče 17 a 21km po 3:40 a jednu 30km po 4:00/km. O víkendu už to začalo být fakt naprd, takže jsem dokonce i volný den zařadil, abych v pondělí ve svojí nedočkavosti zjistil, že jsem schopný odběhnout 10km v tempu 4:15 a při tepech dosahujících 170. Prostě fakt krize. A to je za 5 dní závod. No nic, teď už nic nevymyslím, takže jsem prostě čekal co bude. 
Cesta:
I když bydlím k letišti skoro nejblíž ze všech, díky pražské zácpě jsem dorazil později než bylo dohodnuto. Ale pohoda, brňáci zůstali taky někde viset, takže nic se neděje. Doma jsem si pro jistotu na nohy nandal rovnou závodní kecky. Při mým štěstí mi kluci z letadla ztratí bágl a poběžím naboso jako Bikila. Cesta byla v pohodě. Snad jediná drobnost: když jsem si objednával letenku, vyskočilo na mě okýnnko, jaký jídlo preferuju. A já vůl tam jen tak z legrace napsal že vegetariánský. No a celou cestu mě  v letadle zásobovali samou rýží a spečenou zeleninou, okolo všichni jedli kuřátka a řízečky. To jsem fakt nevychytal. Z Istanbulu jsme do Doha letěli ve stejném letadle s teamy Ruska a Itálie. Poprvé jsem naživo viděl Giorgia Calcaterru, pro mě velký vzor. Tajně jsem doufal, že bude mít místenku vedle mě a já si tak s ním cestou pokecám. Tedy asi bychom si stejně moc nepokecali protože jak jsem později zjistil tak Giorgio ummí jenom italsky. No, nakonec vedle mě seděl jiný ital, Daniele Paladino. A za  námi fakt hustej týpek. Tenhle týpek se cestou pěkně zrubal, takže poslední hodinu letu tam různě vykřikoval, padal na vedle sedící, kopal ze spánku do stolečku se zbytky jídla a jako bonus občas Paladinovi praštil do hlavy. Nenudili jsme se.
Doha:
Mým parťákem na celý pobyt se stal Jarda Bohdal. Jarda je moc fajn kluk, bydleli jsme spolu už loni ve Francii, takže pohoda. Pokoj na hotelu byl při našem příjezdu krásně uklizený, trochu nám to trvalo, než jsme ho zabydleli ale po jednom dni už to tam bylo fakt jak v chlívě, skříň jsme nepoužívali, na zemi bylo místa dost. Navíc jsme měli na patře i nějaký katarský fotbalisty, který tam měli na chodbě pořád nějaký jídlo, takže jsme si dopřávali ještě takové malé bonusy navíc. Jídlo v hotelu luxusní, Jarda dokázal sníst k snídani, obědu i večeři pokaždé asi pět talířů plných čerstvého lososa, těstovin a dalších jídel nezbytných pro ultramaratonce. 
Zábava s Jardou.
Protože jsme si půjčili auto, měli jsme možnost prohlídnout si pořádně město i okolí, všechny zásadní stavby i velbloudí závodiště, včetně účasti na velbloudím dostihu. Qatar je země, kde peníze pro někoho nehrají žádnou roli a pro někoho tu životní. Tak už to ale asi v těchhle končinách bývá. 
Areál ve kterém jsme bydleli a kde se i závodilo, Aspire park je údajně největším sportovním komplexem na světě. Možná bych tomu i věřil, je to fakt velký, tohle nemáme ani u nás v Počernicích. A to toho tady máme hodně. Park byl každý den plný lidí, běhali, hráli fotbal nebo se jen tak váleli po trávě. Skoro mi to připadalo, že v Doha sportuje snad každý. 

Závod:
V pátek jsem se probudil a bylo mi jasný, že jsem zdravý. Celá nemoc odešla pryč, nakolik mi ale ovlivnila konečný výsledek, to se už nedozvím. Počasí při závodě nebylo špatný, občerstvovaček bylo až až, dokonce pořadatelé postavili i klimatizovanou uličku. Prostě asi 20m řada klimatizací co fučeli proti sobě. Tohle může vymyslet jen katařan. Energetická náročnost 100%, chlazení pro běžce 10%, možná ani to ne. Jen to tam smrdělo a hučelo.  Okruh na kterým se běhalo měřil 5km, měl 3 otočky o 180 stupňů a kus po dlažbě. Hlavně ta dlažba byla super, přímo před ní byla občerstvovačka, takže každý na té dlažbě na sebe nalil vodu a hezky nám to klouzalo. Tempo jsem si zvolil standardní, 3:55-4:00/km. Udržel jsem ho víceméně asi do 45km, kdy přišla první krize, někde zhruba okolo 50km jsem ale dostihl Giorgia Calcaterru a to mě samozřejmě trochu nakoplo. O kousek dál jsem doběhl Dana a měl tak náskok 5km. Bylo vidět, že tohle není jeho den. Těch pár slov co jsme si vyměnili říkalo vše. Po dalších 20km už mi Ota hlásil, že Dan to zabalil. Moje druhá polovina byla o dost slabší, jediný kdo mě hnal před sebou byl Michael Wardian, američan, který umí běhat dost svižně a má osobáček okolo 6:45hod. V jednom úseku trati jsme se pěkně míjeli a člověk tak viděl cca kilometr před sebe a kilometr za sebe. V konci se začal dotahovat nejen Wardian ale dokonce mě na 96km předběhl i Michael Sommer, další stovkař pod 7:00. Jeho styl byl dost elegantní, což jsem hodlal trochu prostudovat. Pověsil jsem se za něj a chvíli visel. Pak jsem si ale konečně uvědomil, že do cíle je to už vlastně jen necelý 4 kilometry. Ty jo, takový kousek. Tak jsem to kopnul jak blázen, Sommer jen civěl. Na 97 km jsem u otočky viděl svýho kámoše z letadla, jak si to sviští asi 800m přede mnou do cíle. Ale jak jsem byl rozhicovaný z toho Sommera, tak jsem letěl. Prostě letěl jako šíp. Můj styl musel být jistě prudce elegantní a krásný, běžel jsem v tempu pod 4:00/km a fanaticky předbíhal. 300m před cílem jsem dohnal i itala, ten jen prohodil cosi jako good pace a rezignoval. Cíl za 7:18:07. Židle, voda, konec. Hodně vody, hlava se motala, nohy nechtěli jít. Doběhl Michael Wardian, podává mi ruku, klaní se. Kurňa, to mi měl někdo vyfotit. Bohužel nikdo, takže si to s ním budu muset ještě zopakovat. Někdy. Převlíknout se, dojít si na jídlo, pořádně se napít. Výsledky hlásí celkové 25.místo. A za mnou dost známých jmen. Dobrý. Na občerstvovačce jsem pak zůstal s Otou a společně čekáme na Jardu, dobíhá něco přes 9 hodin, zklamaný. Snažím se mu zlepšit náladu ale sám vím,jaký to je, když závod neskončí podle očekávání. Ota mi hlásí, že jsem asi na bedně v kategorii. Výsledky ale nikde. Jdeme na hotel, na pokoji s Jardou diskutujeme, spíme tak hodinu. 
Závěrečná párty:
Odpoledne se dozvídám tajným kanálem přímo od rákosníčkova rybníku, že mám zlatou! No ty brďo, to tedy čumím. Plná hala běžců a fakt stupně vítězů a moje triko Czech republic s logem SK Babice na bedně nejvyšší. Protože na vyhlášení jsem z naší výpravy dorazil jen já a Jarda, poprosil jsem nebližšího běžce co seděl vedle nás a furt něco ťukal do mobilu aby mi udělal pár fotek. Tak mám aspoň pár obrázků na památku. Na závěrečným rautíku jsme si s Jardou zase nandali pět talířů lososa a pak vyrazili do města.
S Jardou na drinku.


Cesta domů:
Od pátečního rána, do nedělního večera jsem naspal 4 hodiny a naběhal 106km. Stálo to ale zato. Byl to báječný týden. Ještě, že mám nohy, který dokážou uběhnout 100km a hlavu, která je dokáže ukočírovat. Ještě, že jsem dostal tuhle šanci u toho být. 
Doma mě čekal malý dortík a krásný transparent. Připadal jsem si jak po návratu z olympiády. 
Nejlepší pochvala.

Závěr:
Sedm hodin opět nepadlo. Podle zajímavý tabulky, která se mi dostala do rukou, ve světové historii běželo pod 7:00 celkem 408 lidí. Škoda, mohl jsem být 409. Ale vlastně tu šanci pořád mám. Takže paráda a jdu spřádat plány na rok 2015. 

Použitá bota: New Balance 980
Jídlo,pití: Enervit G sport, Enervitene gel, GT tabs
Použité nohy: vlastní
Záznam závodu:http://www.strava.com/activities/221759163


Medaile je doma:)



pátek 31. října 2014

Garmin Forerunner 920 xt, první test.

Moje dvě nové hračky
UPDATE: díky spolupráci s GARMINem Vám můžu nabídnout lepší cenu při nákupu produktů téhle značky. Pokud tedy uvažujete o nějakém novém strojku na běhání, zeptejte se: runner.cz(@)me.com

Díky zastoupení Garminu v České republice jsem měl možnost vyzkoušet na pár dní jejich poslední novinku s označením Garmin Forerunner 920XT. Na pořádné testování nebylo moc času ale přesto jsem je prohnal jak jen to šlo, každou z funkcí se snažil proklepnout. Od Garminu jsem zatím používal jen Forerunner 620, který pro mě byl pomyslnou modlou v oblasti sporttesteru pro běžce. Proto jsem byl trochu skeptický, co lepšího se dá jako ještě vymyslet a nacpat do tý krabičky na ruce. Když jsem je v září viděl poprvé, vůbec se mi nelíbily. Velká krabice, která nepůsobila ani trochu sympaticky. Ostatně, v té době jsem byl čerstvě zamilovaný do kulaťoučkých šestsetdvacítek a všechno typu 310 nebo 910xt mi připadalo hnusný. Jo, viděl jsem že to má i funkce jako vívofit nebo vívosmart (náramek co měří kroky, spánek atd.) ale vzhledem k tomu, že vívofit jsem v té době měl a maximálně mi vyhovoval velikostí a funkcemi,nedovedl jsem si představit, že bych tyhle hodinky třeba nosil celý den a nahradil s nimi vívofit. 
Když ale možnost zkoušky přišla, tak proč jí nevyužít, že? 
První, co mě dostalo, je kvalita displeje. Ten je prostě úžasný. Perfektně čitelný, jemný. Prostě to vypadá, jako by byl namalovaný, nejvíc mi připomíná namalované displeje u nefunkčních maket hodinek, ostrost prostě jako fotka. Jedním slovem PARÁDA. Na ovládání tlačítky jsem si zvykl hned v prvním zkušebním běhu, je to o zvyku.
Řemínek je rozhodně příjemnější než u FR 620, se Suunto Ambit to ani nesrovnávám, ty na ruce drží tragicky. 
Rychlost načítání satelitů? Testoval jsem současně s FR620. 920xt chytli signál po 10 sekundách už v chodbě, u FR620 jsem čekal ještě minutu na silnici. Přesnost záznamu ale následně byla plně srovnatelná, viz. záznam dole. Na 920xt jsem zapl i Glonass, jestli to bylo k něčemu jsem nepoznal.
Novou funkcí je Metronom. Pokud chceš trénovat optimální kadenci 180/minutu, prostě si to tam nastavíš a pak ti to každý krok pípne nebo zavibruje. Lze nastavit každý druhý/čtvrtý/šestý krok. Pro někoho to bude praktická pomůcka, já to vypl asi po 200m. Nedovedl jsem si představit že tímhle způsobem poběžím dvě hodiny. Hodinky disponují navigačním modem, je tedy možné na jednu obrazovku nastavit mapu a pak je vidět kudy jsi proběhl a pokud jsi v neznámém terénu/městě, tak kam je potřeba se vrátit. Další bezva funkcí, kterou u FR620 postrádám je Virtual Racer. Do hodinek lze nahrát libovolný trénink nebo závod ve formátu gpx a proti tomu následně běžet, tedy včetně všech změn na trase, kopců, kdy i soupeř běží pomalu atd. To samé jde udělat i přímo s libovolným tréninkem, který je aktuálně v hodinkách. Je tedy možné běžet sám proti svému výkonu třeba z předchozího dne. 
Bonusovými funkcemi navíc jsou funkce z chytrých náramků. FR 920xt měří celý den nachozené kroky, ušlou vzdálenost a spálené kalorie. Večer je lze přepnout do režimu sledování spánku a ráno můžeš vidět, kolikrát jsi se v noci vrtěl, jak dlouho spal, kolik času strávil v hlubokém spánku a kdy to za moc nestálo. Osobně mi pro tohle víc vyhovuje vivofit nebo teď zkoušený vivosmart ale pokud někomu nebudou tak velké hodinky v noci vadit, v pohodě je k tomu může používat. Ostatně, výdrž baterie, kterou Garmin udává, je taky o kus dál než jiné sporttestery. 4 měsíce při režimu hodinek a 24 hodin nonstop záznamu GPS. Kdo jiný tohle na trhu má? A v tomhle bych Garminovi věřil, u FR620 udává 10 hodin pro záznam GPS, mě teď v Plzni při záznamu 7 hodin na GPS po doběhu baterie hlásila ještě 33%, tedy do 10 hodin by určitě vydržely. 

A jako poslední třešnička na dortu: 920xt umí z telefonu přijímat notifikace, je tedy na hodinkách vidět kdo volá, přečíst sms nebo třeba notifikaci z libovolné aplikace v iphonu nebo telefonu s Androidem. Stejně jako na Vivosmartu. Je to hodně návyková funkce. Doporučuju vyzkoušet. 

Tohle (grafy níž) je záznam z jednoho běhu, zaznamenaný oběma sporttestery. Je na něm jasně vidět, že díky barometru dokáže 920xt daleko přesněji zaznamenat změny nadmořské výšky. Jasným důkazem toho je přeběh přes dálnici na cca 18 minutě, kdy FR620 údaj nadmořské výšky berou podle GPS a tedy vůbec most přes dálnici nezaznamenají, kdežto 920xt zapsaly převýšení 6m a také ho do profilu aktivity zaznamenaly. 



Záznam z FR620
FR 620


Záznam z 920xt
920xt

Co závěrem? Nový Forerunner 920xt je podle mě aktuálně bezkonkurenčně nejlepší sporttester na světě. Pokud máš zbytečných cca 14.000 Kč a o něčem novém pro běhání, ultra nebo třeba triatlon uvažuješ, není lepší volba. V prodeji by snad měl být na konci listopadu. A omlouvám se všem, co by chtěli otestovat funkce pro cyklisty nebo plavce, na kole nejezdím a plavání mi jde tak na prsa. Tohle bude muset vyzkoušet někdo jiný.

Doplněno 1.11.2014:
Mimochodem, super funkce, na kterou jsem zapoměl jsou vibrace. Ne vždy je slyšet na mezičase pípnutí ale zavibrování cítíš vždy. Nezřídka se mi stalo, že jsem třeba nechtěně u suunta zmáčkl pauzu a vlastně o ní vůbec nevíš, ty hodinky prostě nic neudělají. Pípnou až když zase spustíš záznam. Garmin vibruje při zastavení i spuštění. Drobnost která potěší.
Za tu dobu, co používám vivofit a teď fr620, tak na garmin connectu udělali kopu vylepšení. Ale hlavně se v něm dá docela inteligentně vyhledávat, porovnávat tréninky a i je plánovat. To u suunta nejde ani trochu. Suunto je prostě outdoor, Garmin je pro běžce. Rychlost načítání družic mi u 620 připadá stejná jako u ambitů, 920xt jeli téměř okamžitě. Mohla to být i náhoda ale bylo to tak.

úterý 28. října 2014

MČR 100km Plzeň. Ven z laboratoře.

Poslední krok a už nikam nemusím.

Když něco chceš, tak za tím musíš jít. V případě že běháš, tak za tím musíš běžet. A tak jsem tedy běžel. Znovu jsem se přesvědčil, jak silná může být motivace a touha něco dosáhnout. Před šesti týdny jsem ve Winschotenu padnul na držku ale už druhý den ráno, ještě před odjezdem jsem měl na nohách kecky a běhal. V tu sobotu večer po nepovedené Winschotenské stovce jsem už přesně věděl co, jak a proč. Každý den z těch následujících 6-ti týdnů byl směřovaný k Plzeňské stovce. Trénink jsem zaměřil na snahu odběhat maximum kilometrů v závodním tempu stovky. A celkový průměr za tu dobu se pohyboval 4:33/km, takže ani v těch ostatních kilometrech jsem se neflákal. Takže přehled dalších týdnů byl následující:
15.-21.9.2014 celkem 182km, z toho 51km pod 4:00/km
22.-28.9.2014 celkem 179km, z toho 82km pod 4:00/km
29.9.-5.10.2014 celkem 191km z toho 61km pod 4:00/km
6.-12.10.2014 celkem 159km, z toho 67km pod 4:00/km

13.-19.10.2014 celkem 152km, z toho 84km pod 4:00/km
a v posledních 5-ti dnech pak už jen 61km s jedním tréninkem 14km (3:50/km)
V podstatě všechny ty tempa pod 4:00/km byly souvislé běhy v tempu 3:45-3:55, v délkách 15-20km. Jediný závod, který byl z plného tréninku a jen jako test byl maraton v Benešově u Semil. Původní plán byl na tempo 2:45:00 abych zjistil, jestli vůbec mám na to, tu stovku uběhnout. Ono totiž na Baroko maratonu to bylo pro fakt jak studená sprcha. Ale v Semilech se běželo parádně, lehce, moc jsem si to užil a čas 2:38:07 mi dal jasný impuls, že je to správná cesta. I finále přípravy proběhlo v pohodě a v sobotu už jsme stáli na startu. Popis závodu mám na Dailymile.com:

MČR 100km Plzeň 7:08:50. Jen telegraficky. Vyšlo to téměř fenomenálně, ukázalo se, že můj koktejl tréninku posledních tydnů skutečně všem soupeřům zhořkl, včetně toho největšího. Osobáček o 4 minuty, náskok 10 minut. Do 50 km jsme běželi spolu a nic si nedarovali, chvíli náskok já, chvíli Dan, nikdy ale ne víc než 100m. Na 50 km mi připadalo, že Dan trochu vadne a je na čase v nastaveném tempu pokračovat. Po dalších 20 km jsem měl náskok kolo a tak jsem ještě trochu udržel abych zmizel z dohledu a pak už jen na jistotu, protože podle mezičasu to bohužel na výsledek pod 7:00 nevypadalo. A mít 7:02 nebo 7:08, to už je celkem fuk. Není tam prostě ta šestka. Vítězství tedy bylo zkompletováním letošních ultra titulů do dobrých rukou:) a když se tam navíc v průběhu závodu najednou ukázala žena mě nejmilejší, bylo jasný , že se musím trochu snažit. A tak jsem se snažil. Jo, dneska byl dobrý den.

Tři jedničky v cíli.



Co k tomu na závěr? Před letošní sezonou jsem si přál vyhrát Silvu a MČR na 100km. Vyšlo to. Během roku jsem se rozhodl i pro vyzkoušení 24-hodinovky. Vyšlo to. Brdská stezka? To je taky moc fajn vzpomínka. Kdyby mi někdo prvního ledna letos řekl, že budu mít doma všechny letošní ultra tituly tak bych se tomu smál. Ty brďo, já je tady ale fakt mám. Kdybych byl Karel Gott, tak bych mohl do mikrofonu děkovat všem co mi k tomu pomohli, já je můžu jen tady takhle napsat:
1)botky New Balance, v jejich 980 jsem kromě té 24 hodinovky odběhl všechny mistráky. Skvělá bota, kterou snad připravili přímo na mojí nohu

2)Garmin-kámošíme spolu sice až od srpna ale Forerunner 620 je prostě pro mě jiný level než všechno ostatní. Neměl jsem dosud lepší sporttester. (tedy teď mám půjčený Forerunner 920XT a ten vypadá taky zajímavě)
3)Enervit-osvědčená sportovní výživa, hlavně regenerace s R2 je fakt o něčem jiném. Na závody si už míchám jedině vlastní G Sport. Dost mívám problém při ultra se žaludkem, Enervit má od letoška koncentráty Enervitene Sport a to se fakt dá. Pokud je Vám taky z gelu blivno, tohle by mohlo fungovat.
4)SK Babice. Klub. Hrdost. Čest být členem. K tomu není co dalšího dodat.
5) Radka od Vaška, která mi v Plzni moc pomohla na občerstvovačce. Díky.


pondělí 15. září 2014

Winschoten 2014. No, tak to nevyšlo...

Tady to ještě bylo fajn.
Do Winschotenu jsem se moc těšil. Obzvlášť po tom loňském výsledku. Jenže není každý den posvícení.  Tedy, někdo tam posvícení měl. Dan je ve Winschotenu skutečně hodně známý, skoro bych řekl že známější než místní starosta. Má tam podél trati několik fanklubů, v cíli měl krásný transparent k výročí své desáté účasti. Desetkrát tam na trati stál snad jen ten borec co to chodil v dřevákách a dával jen 50km trasu. A navíc, letos tam Dan vyhrál počtvrté! Už to, že vyhrává jen v sudé roky mě mělo před letoškem varovat:) A já bláhově spoléhal na svoje startovní číslo 11. Kecy v kleci. Bylo mi líto těch neznámých holanďanů, kteří si dali práci a vyrobili mi u milníku druhého kilometru transparent: RADEK BRUNNER, lucky number 11. Skoro jsem se jim po tom průseru chtěl jít omluvit. 

Před týdnem na Baroko maratonu mě to už mohlo varovat, běžet ho na 165 tepech a být unavený a ztahaný po výsledku 2:52, tady něco nehraje. Po doběhu se mi tam navíc udělalo trochu šoufl, ještě že mi Pavel Sedlák poskytl trochu toho trávníku vedle svého auta. Do středy mě pak trápili unavená stehna a vůbec všechno tak nějak nesedělo tak, jak mají puzzle před velkým závodem zapadat.  A sobota pro mě byla jedním velkým trápením. A o to víc mě to mrzí, protože medaile tam letos leželi fakt hodně nízko. Ale nemá smysl brečet nad rozlitým mlíkem. Já si z toho vzal ponaučení, všechno jsem si prošel a promyslel. A myslím, že řešení znám. Takže se teď zavřu do svojí běžecký alchymistický laboratoře a vylezu z ní až 25.10.2014 v Plzni na republikový šampionát na 100km. A buď bude moje analýza situace správná a nebo je všechno ještě jinak. 

Tohle byl poslední zápisek na DailyMile. Napsal jsem si ho v sobotu večer, pod větrným mlýnem ve Winschotenu. 

Winschoten 100km. DNF. Smutek kam se podíváš. Od Baroka se z toho dostávám, evidentně to nestačilo. Myslím, že mi už minulý týden tělo chtělo něco naznačit, já ho ale jako správný blbec neposlouchám. Vyběhl jsem rozumně, šli jsme čtyři společně, tempo cca 4:00-05/km. Normálně bych při něm měl tepy do 140, tady to ale jelo nad 150. První varování. A když jsem po 20 kilometrech zjistil že jsem opět unavený a těžknou mi nohy, začalo to jít z kopce. Maraton za 2:52 ale to už jsem dupal po 4:30 a nebyl schopný přidat. Jak velký rozdíl oproti loňsku. Po padesátce to zase spadlo přes pět a pak už jsem jen chtěl opustit medailovou pozici abych nevzdával z bedny. Šedesátý pátý znamenal stopku. Dostal jsem křeče do nohou, pak do prsou a byl konec. Zastavil jsem. Odvezli mě, zkoukli EKG a propustili. Stydím se, že jsem to zabalil. Ale jak mám závodit když nejsem schopný běžet? Nikdy jsem nevzdal ale tohle pro mě bylo vysvobození. Asi toho letos už bylo moc, asi jsem neodpočíval a chtěl všechno ztrhat. Asi bych o tom měl víc přemýšlet. Letos mi všechno vycházelo tak jsem teď padl na držku. Bylo to potřeba. Bolí to, ale žít se s tím dá...
Zbytky ve sprše.


Garmin Forerunner 620 - můj nový parťák


Neopouštěj staré známé pro nové… 


UPDATE: díky spolupráci s GARMINem Vám můžu nabídnout lepší cenu při nákupu produktů téhle značky. Pokud tedy uvažujete o nějakém novém strojku na běhání, zeptejte se: runner.cz(@)me.com

Tak nějak bych tohle povídání mohl nazvat. Ale nemůžu. Protože já toho svého starého známého opustil. A ani jsem kvůli tomu nebyl nějak zhroucený a smutný. Kdo to byl? Byl to můj sporttester Suunto Ambit. Strávil jsem s Ambity skoro dva roky, dostal jsem je v roce 2012 pod vánoční stromeček a za těch 20 měsíců jsme společně naběhali přes 12.000km. Jaký byl tedy důvod, že jsem je tak klidně odložil? Je to Garmin Forerunner 620. Když se objevil na trhu, nevěnoval jsem mu žádnou pozornost. Bral jsem ho jako další sporttester v řadě. Ale vzhledem k tomu, že běhám docela často, v podstatě každý den, tak o běhání trochu přemýšlím. Přemýšlím o tom, co dělám špatně, co dobře a co bych mohl ještě třeba zlepšit. Vzhledem k tomu, že už jsem letos v kategorii veteránů, nemůžu počítat s tím, že moje výkonnost co se týká rychlosti půjde nějak zázračně nahoru. Vím ale, že jsou určité aspekty, které můžou celkovému výkonu pomoci. Tak třeba: kadence kroku, to jak moc při každém kroku skáču nahoru místo toho, abych tuto energii směřoval dopředu, jak dlouho se mi noha při každém kroku válí na zemi… Všechny tyhle drobnosti umí Garmin Forerunner 620 ukázat. A proto jsem mu dal šanci a chtěl ho vyzkoušet.  Přeci jen, pokud bych každý tento parametr o chloupek zlepšil k ideálu, mohl bych se stejným úsilím běžet rychleji, kdybych měl vlasy, tak skoro tak rychle, že by mi vlasy vlály. 
Garmin Forerunner 620 má dotykové ovládání. Trochu jsem se toho bál ale jak jsem zjistil, je to zcela v pohodě. Dokonce i při závodě se dají klidně nastavovat jednotlivá pole na displeji podle potřeby. přepínání mezi obrazovkami je bezproblémové. Jedna věc mě ale trochu překvapila: nejde zamknout displej a tlačítka proti nechtěnému zastavení nebo zmáčknutí. U Suunta jsem prostě při závodě vše zamkl a nehrozilo že něco zastavím nebo vypnu. Uvidím, jak to bude fungovat tady, zda to nebude trochu problém, hlavně v zimě, když máš hodinky někde pod deseti bundama a ještě v rukavici.
Ohledně nastavování: velmi rychle jsem si zvykl, že si v průběhu tréninku můžu každé políčko na displeji nastavit podle toho, co zrovna chci vidět, rád využívám virtuálního pacera. A není nic lepšího, než vyběhnout proti soupeři který běží v tempu 4:30 a pokud se mi zrovna běží dobře tak ho během tréninku přenastavit třeba na 4:00 . U Suunta to musíš nastavit na jedno tempo a to nahrát do hodinek, dost nepohodlné. 
Běhání podle tepovky jsem nikdy moc nepoužíval. Hrudní pás u Suunta mě škrtil a blbě se mi v něm dýchalo. Nevím jak jsou na tom ostatní pásy od Garminu ale ten co je u FR620 je fajn. Odběhl jsem s ním zatím 180 km a nemám s ním problém, že by tlačil, padal, dusil. Prostě funguje. A zjišťuju, že hlídat si tepy v určité úrovni je docela fajn a dá se tím celkem slušně trénink optimalizovat a při závodě naopak vidět, zda jsem to tak trochu nepřepálil a neběžím nadoraz hned od začátku. 
Za těch 14 dní co je mám, máme společně naběháno 280km a myslím, že si budeme rozumět. Vyzkoušel jsem je už i na dvou závodech, Baroko maraton a stovka ve Winschotenu. Ve Winschotenu jsem tedy nakonec musel po 5 hodinách skončit, ale jaký bylo překvapení, že baterie FR 620 ukazovala stále přes 50% nabití. Znamená to, že výdrž 10 hodin by měla být fakt reálná. 
Takže zatím spokojenost na jedničku. Pokud Garmin nebo někdo jiný nevytasí nějaký nový trumf, který by FR 620 přeskočil, zůstanu u nich.

MINUSY
chybí trasy, navigace k cíli (když jsem běhal někde kde to neznám, uložil jsem si u Suunta výchozí bod a pak se k němu podle šipky mohl vrátit a nebloudit)
slabý kontrast displeje (snad bude odstraněno v dalším fw)
chybí virtual racer, je k dispozici pouze virtual pacer v konstantním tempu(to u Suunta ale taky)

PLUSY
kadence funguje i bez hrudního pásu
tep funguje perfektně, na začátku běhu neukazuje nesmysly jako se mi stávalo u suunta
tepák pocitově příjemný a na těle nevadí, u suunta mi po cca 10km padal
oproti suuntu je forerunner krásně lehoučký
Vše jde snadno nastavit v hodinkách-změna polí na displeji, různé intervaly v tréninku...u suunta jde vše nastavit jen v počítači a pak nahrát, před závodem něco nenahraješ(zapomeneš)=nemáš
bezdrátová synchronizace - přiběhnu domů a mám trénink automaticky nahraný v Garmin connectu, Suunto musíš vždy připojit kablíkem(pokaždý tedy začne hned nabíjet=co to udělá s baterkou?)






pondělí 8. září 2014

Fitbit, Nike nebo Garmin Vívofit?

UPDATE: díky spolupráci s GARMINem Vám můžu nabídnout lepší cenu při nákupu produktů téhle značky. Pokud tedy uvažujete o nějakém novém strojku na sebeměření, zeptejte se: runner.cz(@)me.com

Aktualizováno 8.9.2014-více na konci článku.

Jsem tak trochu hračička. Při běhání mám rád když vím kolik jsem uběhl, jak rychle, za jak dlouho. Když mi hodinky navíc do mapy zakreslí kudy jsem běžel a v grafu ukáží stoupání a klesání, mám z toho radost. Nemůžu ale pořád jen běhat. Člověk se hýbe celý den a je škoda toho nevyužít a nesledovat. A tak jsem od loňska postupně otestoval několik  věciček, které měří kroky, nachozené kilometry, kvalitu spánku a kalorie. Loni v červenci jsem v Londýně koupil Nike Fuelband. Bylo to spíš tak ze zvědavosti a tím, že jsme s Markem očumovali v Apple storu a chtěli jsme něco koupit. Hned po prvních dnech jsem z něho byl nadšený. Neustále jsem kontroloval, kolik kroků jsem nachodil. Ukázalo se, že při běhání ale měří absolutně nepřesně. Nedala se nastavit délka kroku, takže třeba při 100km závodě mi naměřil jen 62 km. Prostě si asi furt myslel, že jen chodím. V aktuální verzi aplikace na iphone už dokonce ani nachozenou vzdálenost neukazuje, takže jsem asi nebyl sám, komu tenhle údaj neseděl. Fuelband neměl budíček, nesledoval ani spánek. Strávil jsem s ním 3 měsíce a prodal ho. Další v řadě na zkoušku byl Fitbit Flex. Příjemně lehoučký pásek, který je i vodotěsný, má budíček a vibracemi tě fakt spolehlivě probudí. Moc fajn vychytávka. Navíc parádně měří spánek. Díky němu jsem začal sledovat, jak se mi daří v tréninku v závislosti na kvalitě a délce spánku. To by člověk neřekl, jak velký je rozdíl, když naspí za týden 42 hodin nebo 55 hodin. Ohromný. Taky mě překvapilo, jak jsem po těžkých trénincích unavený, že usínám během 7-8 minut a spím jak poleno minimálně 3 hodiny do prvního vrtění. Jedinou vadou na kráse Flexu je, že nemá displej, vše indikuje jen 5-ti diodama, takže hodinky nenahradí a pokud cheš vědět, kolik jsi nachodil a naběhal, musíš do aplikace na telefonu. Mimochodem, tahle aplikace je celkem povedená, synchronizace funguje průběžně celý den přes BT. Fitbit se mi zalíbil ještě další věcí, a tou jsou Challenge. Neskutečná motivace. Můžeš soupeřit s lidmi z celýho světa, kdo nachodí denně víc kroků, případně kdo je přes den nejvíce aktivní a má tak zaznamenaných více aktivních minut. Existují dokonce i Fitbit ligy, kde se soutěží jako v tenisových turnajích, pavoukem a vyřazovací metodou. Díky tomu, jsem třeba jeden den naběhal i 60 kiláků abych dokázal postoupit do dalšího kola. V tomhle je Fitbit jednoznačně nejdál ze všech konkurentů, a to díky otevřenosti API. V lednu se začal v USA prodávat nový model Fitbitu-Force. Ten měl oproti Flexu displej a dal se tak využít i jako hodinky. Navíc měří i nastoupané metry a tak se dá sledovat, kolik schodů člověk za den nachodí. Jedinou nevýhodou tak byla nevodotěsnost. Force jsem objednal přes Ebay a za dva týdny ho měl doma. Pár dní poté, ho výrobce stáhl z trhu vzhledem k problémům v nějakým lepidlem při výrobě, kdy se lidem objevovala vyrážka na ruce. Já ho používal asi dva měsíce a žádný problém jsem nezaznamenal. Naopak, jak Fitbit Flex tak i Force podle mě byli ze všech dosavadních sledovačů dne nejpřesnější. Na běhání se dala nastavit délka kroku, takže přesnost při konstantním tempu byla velmi dobrá a Fitbit dokázal při maratonu naměřit 41,5km. 
Pak se na trhu objevil Garmin Vívofit. Na první pohled se mi vůbec nelíbil. Divný design, divná aplikace. Ale přesto mě furt něco v hlavě vrtalo a lákalo ho vyzkoušet. Okukoval jsem ho na výstavě a za dva dny už ho měl doma. A ten design se mi nakonec zalíbil. Co mě na něm fakt dostalo je výdrž na baterii. U Fitbitu jsem nabíjel jednou za týden a většinou to vyšlo na víkend. Kabel jsem k němu často zspoměl v práci, takže problém. Navíc pokud kabel ztratíš, jsi nahraný, protože ho ničím jiným nenabiješ a kabel v ČR náhradní nekoupíš. Nike Fuelband jsem nabíjel cca po týdnu, ale ten se dal vrazit do USB nebo do nabíječky od iPhonu takže to byla celkem pohoda. Ale Vívofit? To je jiná liga. Tady nabíjení prostě neřešíš. Takhle má výdrž fitnáramku vypadat. 24 hodin sledování. Další výhodou u něho je, že na displeji vidíš stále údaj, třeba čas. U Fuelbandu i Fitbitu Force je potřeba zmáčknout čudlík, tedy úkon navíc. Nevýhodou Garminu je, že neumí budit a nemá podsvícení . Tyhle dvě věci jsem mu ale odpustil, protože mě neotravuje nabíjením. Pak taky neumí sledovat příjem kalorií nebo jsem na to aspoň nepřišel jak. U Fitbitu si můžeš do aplikace nebo na kompu zadávat co sníš a vidíš neustále jestli vydáváš tolik kalorií kolik jich přijímáš. Tohle mě tedy stejně nezajímalo, protože sním na co přijdu a zapisovat to je k ničemu ale někomu to může u Garmina chybět. Aplikace na iphone není tak hezká, jako u fitbitu nebo nike. Ale je to nová věc, za ty tři týdny co vívofit mám, se aplikace dvakrát aktualizovala a už v ní jsou i výzvy( challenge), což jsem nadšený, takže už zase můžu krokovat proti soupeřům třeba z Austrálie. Přesnost při měření kilometrů ale není nic moc. Při tempu 5:00/km dokáže měřit téměř 100% přesně. Při rychlejším běhu je ale mimo. A to o desítky procent. Inženýři z garminu budou muset na tomhle ještě hodně zapracovat. Mimochodem teď v sobotu na Perun sky maratonu mi naměřil celkem přesně, ale bylo to hodně pomalý a cupitavý. Spánek neměří tak přesně jako Fitbit, prostě ve chvíli kdy ho přepneš do sleep modu tak začne měřit. Fitbit měří spánek až od momentu, kdy fakt spíš. Na tomhle by mohli taky zamakat. Ten údaj v grafu je ale garmin connect s ním nepracuje, což je škoda. 
Takže rychlý zhodnocení:
Nike Fuelband-pěkná aplikace, pěkný design trackeru, jinak nejslabší výstup dat. Nemá budík, neměří vzdálenost, neměří spánek.
Fitbit Flex-dejte do něj displej a bude to nejlepší tracker na trhu. Pěkná aplikace, fajn budík, přesné měření spánku i kilometrů při běhání. Škoda nutnosti nabíjet každý týden.
Fitbit Force-top model, který má skoro vše. Jen není vodotěsný a aktuálně se nedá koupit.
Garmin Vívofit- aktuálně můj tracker. Na design aplikace jsem si zvykl, na to, že nemá budík taky. Je vodotěsný a lze s ním i plavat. Ze všech co jsem měl má jako jediný aplikaci v češtině a myslím, že ho bude brzy používat i hodně CZ lidiček. U Garmina nespí, pravidelně vylepšují, takže těch pár much, zejména s přesností určitě vychytají.

Aktualizace článku 8.9.2014:
S Vivofitem jsem od 16.4.2014 kdy ho mám nachodil přes 4.000.000 kroků, takže si můžu troufnout trochu zhodnotit. Po všech těch zařízeních, které jsem měl ho považuju za nejlepší z nich. Jediné co mi trochu kazí tu dokonalou radost je nepodsvícený displej a absence budíku. Ale pak už jsou to jen samá pozitiva. Byla to dobrá volba.
Garmin Vivofit mezitím přidal několik updatů:
1.Běžci si už můžou nastavit délku kroku podle sebe nebo to nechat na automatickém vypočítání.
2.Dá se nastavit automatické spuštění aktivity běh(jde to i bez tepáku).
3.Aplikace je propojená se službou MyFitnessPal pro počítání kalorií a zadávání toho co jste přes den snědli.
4.V aplikaci jsou výzvy-můžete soutěžit s ostatními Vivofiťáky kdo toho za týden nachodí víc.
5.V aplikaci je možnost napárovat chytrou váhu, já to používám s váhou iHealth.
6.Aplikace zaznamenává osobní rekordy-který den jsi nachodil nejvíc, který měsíc, jak dlouho plníš denní cíl...
Jak je tedy vidět, většina nedostatků, které jsem zmiňoval v původním článku Garmin během pár měsíců odstranil.

5.9.2014 navíc Garmin vypustil do světa info o novém náramku Garmin Vivosmart. Sice se výdrž oproti Vivofitu snížila na cca týden ale tento model posouvá Garmin do segmentu smartwatch. Vivosmart umožňuje notifikace z telefonu, vibrace, podsvícený displej. Vše co Vivofitu chybělo. Jen ta výdrž. Jsem na něj zvědavý až ho odzkouším.  To si nemůžu nechat ujít.

Takhle vypadá záznam z Garminu Vívofit z Perun Sky maratonu.
Fitbit Force a záznam počtu kroků.
Garmin Vívofit a záznam počtu kroků.
Nike Fuelband a záznam počtu kroků.









středa 30. července 2014

24 hodinovka na Kladně-MČR



Jak už jsem si zvykl, po každém závodě, který trvá aspoň pár hodin si napíšu pár vět, abych až budu v běžeckém důchodu mohl vzpomínat, jak mi to tenkrát běhalo nebo neběhalo. 
Poslední takovou akcí, která stojí za zaznamenání byla 24 hodinovka na Kladně 27.-28.7.2014. Matně si vzpomínám, jak jsem loni touto dobou běžel maraton v Plzni a cestou domů jsme se zastavili kouknout na loňskou čtyřiadvacítku. Nechápal jsem jak může někdo dokázat v tom vedru kroužit 24 hodin. Pamatuju si, jak jsem tam Pavlovi Sedlákovi říkal, že tohle, tohle já nikdy nepoběžím. Ani nevím, co mě to napadlo ale letos, někdy v březnu(asi) mi najednou skočila taková náhodná myšlenka. Co to tak zkusit? No, a tak jsem najednou v sobotu jel směrem na Kladno. Jako parťáka jsem si vzal kámoše Petra Havelku, zkušeného běžce a hlavně člověka, který zažil chodecké ultra Paris-Colmar a tak ví, jak asi lidi po 20 hodinách na trati vypadají a jak se na ně musí. 
Přiznávám, že jsem na Kladno nejel v úplně pohodové formě, celý týden jsem byl nějaký unavený, utahaný, bez jiskry. Jak já tomu říkám, chyběly mi v nohou ty strunky. Ale dobrý, před startem jsme se pozdravili s ostatními, dostal jsem svoje oblíbené číslo 11 a pak už stačilo jen běžet. Jen 24 hodin.Hned od začátku za to vzal nějaký madˇar, nasadil pomalu sprint. Vydrželo mu to ale asi 5 kiláků a pak začal výrazně zpomalovat, myslím že nakonci byl okolo 15.místa. Na začátku běžím kousek s Míšou Dimitriadu, která se ale po chvíli odpojila, že běžím moc rychle. No, tempo 4.50 se mi rychlý nezdálo ale byl to začátek. Měl jsem v plánu pravidelně pít ionťáček a každou hodinu vzít jeden gel. Jak bláhová to byla představa se brzy ukázalo. Bylo takový vedro, že jsem po pár kolech sundal tílko a běžel jen v trenkách, pil každý kolo( měřilo 1km) a gel jsem si vzal jen jeden. Žaludek se hned od začátku v tom vedru moc netvářil. Takže jsem postupně přešel na banány a meloun. Ionťák jsem vyměnil za colu, trochu piva a mlíko s ledem. Vlastně si teď vybavuju že jsem Petrovi furt říkal ať do všeho dává led, hodně ledu. Tělu se to cšechno stejně nelíbilo a po 30 kilometrech se tvářilo jako že má za sebou aspoň stovku. Nohy bolely, proč? Normálně běhám v tréninku 40 km rychleji než tady. Tak proč se tak blbě cítím? Pak padla tma. Z noci si pamatuju jen pár útržků. Někdy před půlnocí jsem zastavil, na chviličku využil Evženův spacák a vyklepal nohy. Přišla první větší krize. Po asi 5 minutách ležení jsem si vzal ipoda a vyrazil. Ta hudba mě po pár kolech tak nakopla, že si všichni museli myslet že jsem si něco šlehnul. Najednou to byla taková euforie. Běhal jsem kiláky v tempu 4:25-30, občerstvovačku probíhal jen mávnutím že nic nechci. Zpíval jsem si a užíval si tu rychlost. V hlavě se mi vybavila knížka od Kiliana Jorneta, ta pasáž, kde popisuje jak při přeběhu Pyrenejí najednou do jeho nohou vlétla energie a on po překonání krize upaloval velmi rychle. Moc dobře jsem si pamatoval, co ale následovalo. Za tuhle euforii se platí. A já budu muset taky zaplatit. Tak ještě kolo, ještě jedno, už to zpomaluje…a už je to v háji. Ten útlum co následoval, to bylo peklo. Dopotácel jsem se do depa, zahlásil že potřebuju něco na žaludek a odešel do občerstvovacího stanu. Tam jsem se opřel o pultík a pochopil, že musím okamžitě ven. Tak jsem vypadl do milosrdné tmy a v ní se chvíli kroutil a dělal nepěkné věci. Další kola byla docela drsná, chvilku jsem začal usínat a bylo jasný, že si musím lehnout. V depu Petr hlásil že ať tedy ještě běžím kolo a že dojde do auta pro karimatku. Já ale před sebou viděl karimatku, na které nikdo nebyl a vypadala že je připravená přímo pro mě. Padl jsem na ní, požádal je ať ěm za 5 munit vzbudí a okamžitě usnul. Po chvilce se mnou třepou a že jako mám běžet. Ještě pět minut prosím. Dobře. Petr by mě zabiják hned hnal na trať, Evžen šeptal, nech ho, dej mu čas. Díky Evžene. Po 15 minutách mě z pelechu vykopali a začal jsem zase kroužit. Pomalu, pak trochu rychleji. No, ta euforie už se nikdy nevrátila. Ale po pár hodinách vyšlo slunce, vzduch po noční bouřce byl jak v prádelně a vůbec to všechno bylo takový správně ultra. Všichni jsme se tam ploužili a různě kroutili a bylo to vůbec takový zajímavý panoptikum. V nedělním dopoledni se u trati objevilo i pár chudáků zvracejících do křoví. Moje propočty mi ukazovali, že bych měl dát 230km, což mi zase trochu pomohlo myslet na konec. Protože jsem si řekl, že po 230kilometrech bych se mohl zastavit a skončit. Jenže to by u cíle nesmělo být takových lidí. Já si tam doběhl, hlásím konec a oni hned jako že je ještě čas a ať si ještě běžím. Tak jsem odběhl ještě kolečko a tím svoje kroužení zakončil definitivně. Opřel jsem se tam, pozoroval ostatní jak se ještě snažili urvat poslední metry a pak to odtroubili. Konec. Následovala sprcha, jídlo, vyhlášení. Prostě taková ta hezká tečka. Byl to moc pěkný víkend. A hlavně mě napadá jedna zásadní věc: v posledních kilometrech Perunu jsem si říkal: tohle už nechci nikdy běžet. V posledních kilometrech v Chamonix jsem si říkal: tohle už nechci nikdy běžet. A na Kladně jsem si říkal: sakra, příště to musí být aspoň za dvěstěpadesát!! Z čehož mám fakt radost. Čekal jsem, že kroužit na kilometrovým okruhu 24 hodin bude pro psychiku utrpení ale bylo to všechno prima a nebýt těch momentů, kdy si člověk myslí, že je mu blbě, že ho něco bolí nebo že snad chce zvracet tak to je fakt dobrej mejdan. Už se těším na další rundu. 



středa 9. července 2014

Skyrunning world championships 2014, Chamonix



Po deseti dnech mi konečně všechny myšlenky v hlavě dosáhli hladiny, kdy můžu objektivně napsat to, co jsme v Chamonix prožili. Teď, když se za tím, co tomu předcházelo ohlédnu, divím se, jak jsou cesty osudu klikaté. Loni v září, přesně patnáctého, mi na facebooku pípla zpráva od Sama Straky: Čau Radku. Tak sleduji, že jsi stále lepší a doslova zraješ jako víno. Fakt dobrý, hodně ... Chci se tě zeptat, jak jsi na tom s běháním v horách ? Měl bys do toho chuť ? Zvládáš i náročnější terén ? Nevadí ti stoupání, kde se třeba ani běžet nedá a seběhy, které se ani sbíhat nedají ? Jestli na většinu otázek máš pozitivní odpovědi, co kdybychom si popovídali, jestli bys potenciálně nechtěl jet příští rok na MS v Ultra SkyMarathonu do Chamonix ?
No, tohle byl ten první moment, kdy jsem se poprvý zamyslel nad tím, jestli bych někdy chtěl běžet dobrovolně do kopce, a to jako kurva velkýho kopce. Jenže v tý době jsem neměl vůbec představu, co to nějaký skyrunning je. Takže jsem mu řekl že jasně, ostatně to pro mě bude brnkačka, takovej Šutr v Šárce, to jsou přeci sakra velký kopce a jak mi jdou, takže NO STRESS. A tím to tedy všechno začalo. V tý době bylo Chamonix ještě pěkně daleko a přede mnou byly jiné cíle-hlavně rychlý maraton na silnici, který jsem si plánoval na květnový PIM. Ale to bych se opakoval. Prostě nakonec všechno dopadlo jinak, já místo PIMu běžel Perun. Když jsem ho doběhl, ted spíš dolezl, tak povídám Samovi: hele, tohle není pro mě, vezmi si do Chamonix někoho jiného, na tohle já nemám. Ale on mi slíbil, že v Chamonix to bude daloko jednodušší, že tam se dají kopce běhat a dolů to je taky snazší. Same!!!! Co jsi mi to tvrdil?? Na Perunu jsem byl rád, že jsem si hole nevzal, tady bych bez nich asi umřel někde držkou ve sněhu.  A to, že Perun byl proti tomuhle lehká procházka po Beskydech, to mi teď už nikdo nevymluví. Ale popořádku. 
Cesta nám uběhla parádně, s Honzou Mrázkem a Honzou Havlíčkem jsme probrali spoustu důležitých věcí ohledně běhání a bot a tak, ohledně výživy, díky čemuž si ze mě pak po zbytek akce průběžně dělali vtípky. Na chalupě v Chamonix nás už čekal Sam s Ankou a Leilou a taky můj nový kámoš Honza Bartas, který se mi stal nerozlučným parťákem v dobrém i zlém. Už jen kvůli němu stálo za to jet těch tisíc kiláků. Dny před závodem popsali ostatní dost podrobně, nemá smysl se tím zabývat. Jen jsem zjistil, že kopce jsou ještě prudší než jsem myslel a že nahoře je fakt sníh. Společná fotka s Aničkou Frost byla třešničkou na dortu předstartovního dne. Je to fakt fajn holka, skoro jsem měl pocit jako by byla od nás z Počernic jak byla příjemná. 
Na pátek jsem se moc nevyspal, ulehli jsme asi v deset a před jednou už jsem se vrtěl. Na startu jsme byli včas a po chvilce vzájemnýho okukování jako že: hele, tenhle vyhrát UTMB, hele, támhle je Hernando, hele, to je pěkná holka... najednou odpočítali a my jsme vyrazili nahoru. Start byl dost rychlý ale to už tak bývá. V prvním kopci je to pohoda, všude tma, jen mi furt padá čelovka, tohle budu muset ještě doladit. Nahoru se vydrápu v době, kdy se sluníčko rozhoduje jestli už vykoukne nebo ne. Prostě nádhera. Tohle chlapeček ze silnice ještě neviděl. Nahoře ochutnáváme první kousky sněhu a za chvilku už sbíháme dolů k první občerstvovačce. Objevil jsem na ní polívčičku a moc dobrou, trochu si dávám a mažu zase dál. Život je ještě krásný. Konec seběhu už je dost technický a mám problémy. Dole stojí Sam a fotí, kousek za ním Kilian a pak Kristýna. Volám na ně, že Perun byl proti tomuhle sranda a Sam se jenom směje a mává abych utíkal. Tak utíkám, ono je to u nich asi 300 metrů po asfaltu což je paráda. Za chvíli ale přichází druhý stoupák, takový ten zásadní kamínek do mozaiky toho dne. V půlce kopce mi dochází pití, protože jsem si prostě dole nedoplnil. Za sebou vidím, jak se pořád přibližuje Petr Míl a tak čekám až mě dojde, že se jako kámoš určitě o vodu rozdělí. Petr mě došel, na mou repliku o tom že nemám vodu mi odpověděl že nahoře žádná občerstvovačka není a on že má bolavou nožičku. No, s bolavou nožičkou se chodí jinak. Nechávám ho jít napřed, že ho jako za chvilku doběhnu. Ale žízeň je prevít. Z prvního potůčku piju jen tak hlteček, abych náhodou ze špatný vody neblinkal, z těch dalších už ale lemtám naplno a je mi to jedno. Nahoře na sněhovým poli jsem asi trochu blbě koukal a po chvíli doběhnu k nějakému srázu, kde trasa evidentně nevede, jedině bych musel předat štafetu paraglajdistovi. No nic, otočím se a běžím zpátky najít něco, co připomíná trasu. Cestou využívám svojí schopnosti čůrat při běhu, jenže po pár metrech do sněhu zapadnu po kolena a tak jsem tam zůstal stát a do sněhu vyčůral SKBABI...pak už mi došlo, škoda. Budou tam mít památku.
V dálce v seběhu vidím postavičku tak odhaduju kde je trasa a vyrážím za ním. Běhat po sněhu který se propadá je fakt hustý. A pak z kopce dolů, to už je vedle mě polka co doběhla na třetím místě. Ona se snaží jet po nohou, já se snažím jet po nohou a ladit to hůlkama. Ona hází tygra, já jí lituju že neposlechla Sama a nevzala si hůlky. Během této myšlenky házím taky tygra a jedu za ní po prdeli dolů. Je to rychlejší a nohy odpočívají. A je to zábavný. Tohle se mi na tom skyrunningu fakt líbilo, škoda že toho nebylo víc. Pak už se zase muselo běžet ale v dálce už byla vidět přehrada a u ní konečně pití a občerstvovačka. Na tý jsem vypil všechno co jsem na ní našel, poskládal hůlky do báglu a vyrazil dál. Na horolezeckou část. Nevím jak jinak nazvat úsek, kde se pohybuju po žebřících, řetězech a stupátkách. Tempo 21 minut na kilometr, hmm fakt dobrý. To jsem nečekal. Beru za vděk každým metrem kde můžu popoběhnout. Pak si toho moc nepamatuju, jen že bylo nějaký městečko a v něm na konci občerstvovačka. Když jsem se chystal pokračovat tak dorazil Honzík Bartasů, plný nadšení a emocí. Tak jsme prohodili pár slov a povídám mu, že počkám a půjdem společně. Myslím, že jsem mu řekl něco v tom smyslu, že jsem dnes maskotem týmu. Do třetího kopce jsme vyrazili spolu ale Honza přeci jen šel nahoru trochu rychleji, tak mu povídám ať jde, že ho nebudu brzdit. Jak bláhově jsem si myslel, že řekne: tak to ne, kamaráde, ty jsi čekal na občerstvení, tak teď počkám já na tebe. Vůbec. Normálně prostě se sbalil a šel. A mě se v hlavě objevila taková debilní myšlenka z Babicových dobrot. Když chceš dobrý výsledek na ultrasky, hoď tam Zemaníka. Když nemáš Zemaníka, dej tam Míla. Když nemáš ani Míla, dej tam Bartase. A když nemáš ani jednoho tak tam dej Brunnera nebo tam nedávej nic. Ono vyjde nastejno. Tyhle myšlenky fakt miluju. No nic. Honzík mi mizel nahoře po cestičce a já zůstal se svými hloupostmi. Pak se ta cestička tak jakoby trochu narovnala. Tak mi v hlavě vyskočilo: utíkej. Tak jsem se rozběhl a metr po metru jsem se blížil. On si chudáček šel, hůlka sem, hůlka tam. V klídku se otočil a zarazil se: tak ten chlapeček z roviny běží!! No jo, tak snadno ti to nedám hochu. Rozeběhl se taky. Po chvilce jsem vedle něho, radostně na mě zavolal něco v tom smyslu že je rád, že mě zase vidí. A já si utíkal. Cestou jsem ještě navlíkl jednoho japončíka nebo co to bylo. Nahoře se radostně ptám, kde že je další občerstvovačka, protože jsem byl zase bez vody. Chlapíci jen mávli rukou kamsi dolů do kráteru a že tam dole ve vesnici. Super. Tak jsem je požádal o trochu vody pro chlapečka ze silnice. Chvilku se dohadovali, jestli jako mi můžou dát napít, jestli to není proti pravidlům ale ten jeden řekl určitě neco v tom smyslu že vypadám fakt na kolaps a že mi dát můžou v rámci první pomoci. Mezitím se okolo prohnal Honzík a zmizel dole pod kopcem i s japončíkem. Asi po 2 minutách jsem se vydal za nimi, dole na louce krásně fandili lidi se zvonci. Když jsem doběhl blíž tak jsem zjistil že to nejsou lidi ale krávy co se zasekli u nějakýho křoví a klepou se tam o sebe a zvoní. Pak vesnice, kontrola výbavy a o kus dál naše výprava vyvalená na sluníčku. A že Honza je přede mnou. No to vím taky. Ale za chvilku byla občerstvovačka a on na ní. Jak byl rád, že mě zase vidí. Povídal něco jako že by musel už do konce jen klusat a takhle bude moci aspoň závodit. Z občerstvení to byl můj úsek. Asi 6-7km skoro rovinka. Tak jsem trochu zrychlil, jako že budeme s Honzou závodit. A ono se mu něchtělo, škoda. Běžel jsem si tedy sám a užíval konečně terén v jakým trénuju. Jenže to by nebylo Chamonix. Po pár km jsem se ocitl na křižovatce kde značka vedla do všech stran. A jako bonus odnaproti přiběhl borec a zastavil taky že neví. A z jiného směru další. Tak jsme tam asi 4-5 minut zevlovali a špekulovali, což bylo poučný, protože oni neuměli ani kváknout anglicky ani česky, jen francouzsky a já francouzsky umím jen Je t´aim, což jsem jim zrovna říkat nechtěl. Nakonec jsme zvolili jednu z tras, což bylo kupodivu správně a mohli pokračovat. Jenže můj náskok na Honzíka byl ten tam. Na občersvení na 69km pod posledním kopcem jsem se vůbec nezdržel a pelášil pryč. Když jsem odbíhal, naproti na louce už Honzík běžel. Kurňa, moje šance se zase ztenčila. Náskok tak 2 minutky. Tak jsem to v tom posledním kopci rubal co to šlo, nahoru, furt nahoru. U lanovky se ptám na kontrole, jestli už to teď tedy bude dolů a borec povídá: up and down. Jenže to up bylo ještě tak 6km po vrstevnici mezi šutry. Ale každá cesta má svůj cíl. V dálce se objevilo milé stavení a já tušil, že to bude poslední bod zlomu. Pak už to bylo jen dolů a já poslechl Samův hlas, který říkal, že v posledním kopci se nemá nikdo šetřit. Není na co. Jen se mi cestou ještě chtělo čůrat, co já ale umím, takže jsem za běhu dolů dělal krásnýho hada po pěšince. Jenže pak mi došlo, že jestli mě stíhá Honzík tak on ví že tohle je moje specialitka a podle čerstvý stopy pozná, že jsem blízko. Tak takovýhle debility člověka napadají po třinácti hodinách běhání v kopcích. Ale Honzík se neblížil, jen jeden frantík který za mnou ťukal holema a hnal mě tak dolů. Hnal ale nedohnal, každý místo se počítá. Dole v Chamonix už to bylo parádní, lidi tleskali, povzbuzovali. Za cílem jsem dosedl a byl rád, že už nikam nemusím. Zamával jsem klukům a Míše, kteří vedle startovali vertical a počkal na Honzíka. Kamarádsky jsem ho poslal pro pivko a pak jsme se vydali k autu a na jídlo. Pak už následovali samá pozitiva a sociální jistoty. 
Další dny pro nás byli už příjemnou dovolenkou, kdy jsme mohli povzbuzovat zbytek teamu co ještě závodil a užívat si bolestí nohou. Poctivě jsem každý den lákal někoho na společný výběh ale ostatní ultráci většinou odpočívali a do běhání se jim moc nechtělo. Je tedy fakt, že ani já jsem moc nevypadal že běžím, tempo okolo 7:00/km mi připadalo optimální, do kopce to bylo v pohodě ale z kopce dolů jsem dělal krůčky jak baletka a všechno bolelo. 
Co jsem se v Chamonix naučil? Že skyrunning není moc běhání, že je to hlavně hodně rychlé chození do kopců a odvaha pustit to dolů. Že při tom potřebuješ jiný svaly než při běhání po rovině, protože po žádným ultra na silnici mě nikdy neboleli týden nohy a po pár dnech jsem mohl začít normálně trénovat. Po Chamonix v podstatě už desátý den pořád klušu a pořád jsem unavený. Objevil jsem ale kouzlo skyrunningu. Atmosféra celého šampionátu byla nádherná, je to velký rozdíl, když jedeme na stovku na silnici ve čtyřech nebo když je nás na chalupě 20 z jednoho teamu. Když jsem viděl video od teamu Salomon, myslím, že si to užili skoro jako my. Velký rozdíl tam nebyl. A hlavně mě tohle běhání a lezení po kopcích fakt vzalo u srdíčka a už vím, že to není taková blbost říkat, že kopec je kámoš. Díky téhle akci jsem si udělal představu o tom, co chci na příští rok zkusit a co chci zlepšit. Mám zase nové cíle a sny. A sny se mají plnit. Takže díky Same, za to, žes mi ukázal kopce. Kopce, kde se běžet nedá a seběhy, které se sbíhat nedají. Udělám maximum pro to, abych zase za rok mohl být u toho. 

čtvrtek 12. června 2014

Silva Nortica run 2014-už vím, jak se plní sny





Silva Nortica run. Tahle tři slova se mi před očima míhají každý den, už tři roky. Včera jsem si listoval svým deníčkem a našel jsem ten první záznam, ten první impuls, který vyvrcholil tuhle sobotu.
30.11.2011, 18:26. BYLO BY BLAHOVE SNAZIT SE PRISTI ROK PORAZIT NA NORTICE SILVE ULTRA DRAKA DANA ORALKA? Mozna by to bylo troufale ale je to rozhodne hezky cil o ktery stoji zato se pokusit. behat a nekecat o tom. Taky by to asi chtelo prestat kourit. Sice je to jedna dve denne, ale i to ma jiste na vysledek vliv.
Jo, tak přesně tohle jsem si tam tenkrát napsal. A ono to bláhový bylo, ten první rok jsem skončil patnáctý za téměř 11 hodin, loni druhý za 8:53. Ale letos nastal ten správný den. Všechno se sešlo. Všechno do posledního detailu. Od loňského závodu mě to hnalo vpřed, každý trénink jsem běhal s tím, že v Horní Stropnici musím odevzdat to nejlepší co ve mě je. V posledním týdnu už jsem se bál jít běhat i do lesa abych špatně nešlápl, doma jsem chodil pomalu v kulichu abych nenastydl… Od pondělí jsem si v hlavě neustále promítal celý závod, vzpomíneal kde co je na trati a promýšlel jak to bude nejlepší udělat. V pátek jsme pak naložili do auta ješté Lídu a vyrazili. Myslím že ze mě měla celou cestu srandu protože jsem jí povídal jak jsem na všechno pověrčivý, jak si celý závod představuju, co bude a nebude. Když jsem jí řekl plán, který jsem si vymyslel tak se smála co jsem za magora. Moje taktika na sobotu totiž byla tahle: poběžíme společně do 70 kilometru a tam se uvidí. Když mi to poběží tak z ledvinky vytáhnu sluchátka, zapnu Ramsteiny Du hast, Danovi s Michalem řeknu TAK ČAU KLUCI V CÍLI a uteču jim. Musela si myslet že jsem se zcvoknul. A nakonec bylo všechno jinak. V noci jsem skoro nespal, nervozitou jsem se pořád převaloval. Ve čtyři ráno jsem vyskočil z postele a zjistil, že nohy jsou jako strunky. Našponovaný špagáty. Venku už bylo příjemný teplo. Hned po startu se ukázalo, jak chybně jsem si tu strategii vymyslel. První kilák byl za 4:40/km, takový rozbíhací. Pak už jsme začli postupně zrychlovat. Nikomu se do toho nějak nechtělo, tak jsem to táhl já. Nevím přesně kde ale asi okolo 5 km jsem kousek poodskočil. Před Novými Hrady byla občerstvovačka kde mě Dan dotáhl, abychom kopec do Nových Hradů běželi zase spolu. Loni mi v něm dal pěkně pokouřit, letos jsem ho vyhopkal v pohodě a bez problému. V Nových Hradech se probíhá takovým tunýlkem pro pěší a pak je prudký seběh lesíkem přes kořeny dolů do údolí. A tam mě to napadlo: kdo bude první v tunýlku, ten dneska vyhraje. Když jsem v něm byl první, začalo mě poprvé mrzit v zádech a vyskočili mi slzy. Tak ono se to dneska fakt povede!! Naštěstí jsem se hned srovnal a mozek začal emocím hlásit: ty vole, jsi na desátým kilometru tak se vrať do klidu a upaluj. V Terčině údolí jsem Dana viděl naposledy. Tam jsem se stal antilopou, kterou honil gepard. Tak jako to tenkrát napsali v knížce: antilopa nemá právo na omyl, buď uteče nebo jí dostihnou a zabijou. Gepard to může zkusit i druhý den. Okolo 45 kilometru jsem dostal info, že na Žofíně (35km) jsem měl 12 minut náskoku. Tam se mi do očí hnali slzy znovu. Tak ono to fakt vyjde!! Nechápal jsem. Prvních 50 kilometrů jsem proběhl tak, jako bych vůbec neběžel. Průůměrné tempo se pohybovalo někde okolo 4:14/km a mě to připadalo že si klušu ranní pohodou. Na občerstvovačce u křížové cesty jsem požádal kluka co jí obstarával aby mi zjistil náskok. Když jsem se okolo vracel zpátky tak hlásil, že mám 15 minut ale nikdo jiný tam ještě nebyl. pak jsem zjistil, že na 65km jsem už měl 22 minut k dobru. Janě jsem dal před startem rozpis, kde by bylo fajn aby byla s láhví vody a gelem, nakonec jsem jí potkal až na 85 kilometru. Oproti rozpisu jsem totiž běžel zhruba o 30 minut rychleji. Když jsem se napojil na maratonce, začlo být na trati zase trochu živo. A to tak živo, že jsem se otočil a najednou koukám, že v dálce za mnou je modrý tílko. Do háje, to je Dan. Tak on mě dostihl! Jak je to možný?? Přeci nemohl stáhnout 20 minut! No bylo to psycho. Ten parádní mejdan, co jsem si z toho od 80 km udělal se změnil zase v souboj. Ale jen na chvíli. Modrý triko zmizelo a já si uvědomil že to byl nějaký maratonec kterýho jsem předběhl. Od značky 100km už to bylo jen 6 km dolů do Stropnice. Tam už jsem si dovolil emoce pustit naplno. Fakt se to povedlo! Jo, tekly mi slzy. Než jsem se dostal na stadion tak jsem je otřel a pak už jen v klidu prošel cílem. A když jsem si sedl na trávu, tak jsem si konečně uvědomil, že ten den se opravdu plnily sny. Konečný čas byl 8:14:26, traťový rekord o 11 minut.   


čtvrtek 29. května 2014

Šutr 72, edice 2014

Za tuhle akci patří velký dík Michaelovi a všem okolo Trailpointu. Bez nich by prostě Šutr nebyl. Stala se z něho taková trochu kultovní záležitost pro 200 vyvolených, pozice na startovním roštu jsou rozebrané během prvního dne. Je škoda, že třeba na tu nejdelší trať se nepřihlásí tak moc běžců, možná by pro další roky stálo za to udělat limity na jednotlivé distance.
Každopádně v sobotu jsem stál v devět na startu i s ostatními dálkoplazy. Vzhledem k termínu jsem Šutr bral jako dobrou tréninkovou přípravu na Silvu Norticu. Takže bez nějakého ladění, prostě odstartovat a běžet. Cíl byl takový, že jsem původně chtěl běžet rychleji než loni, kdy mě celou dobu před sebou hnal Dan a já tak neměl chvilku klidu. Letos jsem pořád doufal, že na start dorazí Michal Kovář, který mi to týden před startem slíbil. Kdyby tam byl, mohli  jsme se trochu hecnout. Asi ale šetří síly do Nových Hradů.  Páteční večer a průtrž mračen, která se přes Šárku přehnala udělala na trase přehlídku nových terénů. Někde to byla úplně nová trať. Seběhy byly hodně rozemleté, výběhy naopak pěkně klouzavé a bahnité. A s každým kolem to bylo ještě lepší, protože se na trat přidávali i běžci na méně kol. Po startu jsem vyrazil rozumným tempem vpřed. Bohužel ho nikdo jiný neakceptoval, takže se závod stal soubojem sám se sebou a časem. V půlce okruhu jsem zjistil, že někdo dementně přeházel trasu na jinou cestu. Naštěstí to bylo kousek o pbčerstvovačky a tak se dalo rychle echo Michaelovi a ten bleskově chybějící značení doplnil a nikdo snad nezabloudil. První kolo cca 1:22hod. Doběhl jsem do cíle a Evžen mě potěšil informací, že jsem špinavý jak prase. A každým kolem se to zlepšovalo. Bahno prostě všude. Jen se v dalších kolech  divil, proč ty ostatní nejsou tak zabahněný. Druhý kolo cca 1:22hod. Pohoda pořád vládla a běžel jsem si svoje tempo, klídek. Ve třetím kole začalo být docela teplíčko a vlhkost vzduchu se podobala parní sauně. Vzal jsem s sebou lahvičku a během kola do sebe nalil litr vody. OK, kopce jsem pořád běhal, i když už pomaleji. Bahno se začínalo objevovat i v místech, kde se předtím dalo běžet. Třetí kolo asi 1:29hod. Poslední kolečko pak bylo už takovým fajn zakončením. Pravdou je, že jsem zvolnil, kilometry v nohách už byly znát a když prostě běžíš a nikdo za tebou nedupe a nežene tě, nemá smysl to rvát. Takže v tom posledním kole jsem ty prudký kopce vychodil a trénoval aspoň rychlochůzi , která se bude za měsíc hodit na Mont Blancu. Do cíle v čase 5:58hod. O osm minut pomaleji než loni ale na výrazně težší trati než loni. Evžen mě přivítal tím, že jsem běžel konec pěkně pomalu a jestli o tom vím. Je to prostě matematik.
Zakončení-tombola, vyhlášení. V tombole jsem vyhrál mou oblíbenou čelenku Inov8 a hlavně jsme se nasmáli. A pak za první místo legendární Ultrazdroj, který jsem vypil hned cestou domů. Hodil se.
Byla to bezva akce.
V neděli jsem zjistil, že jsem se asi fakt dost šetřil a tak jsem ještě zaběhl k tátovi na chatu 43 kiláků. Tím považuju vytrvalostní část tréninku na Silvu za ukončenou.
Celý Šutr jsem odběhl v trailových botkách Inov8, model Raceultra 290, který by měl být v podzimní kolekci. A byla to výborná volba. Perfektní do bahna, přiměřeně dobrá pro asfaltové úseky. Nohy jak v bavlnce. HOWGH.
Dobytek.

Inov8 Raceultra290. Bota, která podrží.

čtvrtek 22. května 2014

Brdská stezka a Šutr. Nějak bylo ale jak bude?

Trochu jsem si zašťáral v loňských závodech a porovnal s letoškem. Nebudu zastírat, že se mi letos v Brdech na Brdské stezce 50km běželo parádně. Ten velký rozdíl je patrný i z grafu závodu loňského a letošního. Loni jsem se motal na tempu okolo 4:00/km, letos jsme si to kulili chvílema po 3:05/km. Škoda, že na ten den nevyšel nějaký maraton na silnici. Podle Dana, z toho mohl být čas pod 2:30hod a to by nebylo špatný. Ale aspoň si to nechám na někdy jindy. Oproti loňskému času 3:33:13 jsem se letos ( 3:06:59) zlepšil skoro o půl hodiny a to je dost.


Brdská stezka 2013
Brdská stezka 2014
A když už jsem byl v té historii tak jsem si našel graf z loňského šutru 72km. Ten sice vypadá jako EKG těsně před smrtí ale je to tím, že to byly 4 kola ve kterých je to furt nahoru a dolů. Na tempu je vidět, jak postupně uvadalo a jak v posledním kole přibilo hodně pomalých úseků.

Šutr 2013
Ostatně, teď v sobotu si dám Šutr 2014 takže bude nový graf na porovnání. A snad bude mít takový progres jako se povedlo na Brdský. Sice si letos připadám jak hypochondr, tolik doktorů, co jsem navštívil letos jsem snad neviděl za celý život ale ono to bude určitě k něčemu dobrý. Minulý týden 185 km, tento týden se v tom zase plácám a mám jen 24km. Ale aspoň si na sobotu pořádně odpočinu. Ono je všechno k něčemu dobrý. Kurva, hlavně to vidět pozitivně.



pondělí 20. ledna 2014

Back on track?

Tak já tedy pevně doufám že ano. Dva měsíce nepřestávajících zdravotních problémů jsou snad definitivně pryč a já budu moci začít zase běhat. Řeknu Vám, není to žádná legrace. Člověk je zvyklý na každodenní běhání a najednou je z kola venku. Po třech dnech bez běhání už se mnou není k vydržení a tak furt dokola. Na Vánoce to už vypadalo, že to půjde, Vánoční Šutr byl povinností, byl fajn ale pořád to nebylo ono. A Novoroční běh v Počernicích, který mi startuje kilák od baráku, ten byl prostě tradicí. Jenže to jsem neměl dělat. Ukázalo se, že kotník není připravený na tempo 3:15/km, který jsme na začátku nasadili. Takže po 2 km už mi bylo jasný že to není dobrý a po 3 km jsem musel zastavit. Jen mi pak připadalo blbý, abych na Nový rok první závod zabalil, tak jsem to dopajdal tempem hodně pomalým. A to jsem neměl dělat podruhý. S kotníkem to nevypadalo vůbec dobře. Další den mi na Bulovce udělali rentgen, objevili únavovou zlomeninu( asi z toho dráhového maratonu v Plzni), která ale už byla téměr dobrá, jenže okolí si nedávalo říct. Takže injekce do kotníku, chvíli klid a pak to zkoušet. A když to bude špatný tak prý pomůže sádra. No tak to tedy nechci. Klid jsem dodržel, teď od soboty už ale zase pomalu klusám. A věřím, že jsem si svoje už vybral.
Trochu jsem musel díky tomuto výpadku i pozměnit plány pro letošní rok. Původně jsem chtěl upřednostnit maraton a rychlý čas na něm. Vzhledem k tomu, že kotník v tuto chvíli akceptuje běh ale jen do určité rychlosti, nemá smysl pokoušet se to zase nějak rychlostí podělat. Takže prvním velkým závodem bude v červnu Silva Nortica run 106 km, kde do třetice doufám v dobrý výsledek. Následuje na přelomu červen/červenec Skyrunning MS ultra 80km v Chamonix, pokud mě Sam vezme a dá mi důvěru:). A jako třetí ultra cíl je MS 100km 30.8.2014 . A na příští rok už mám jeden velký megacíl. Western States 100mílovku.
Jo, je potřeba si dávat velké cíle, aby byla velká motivace je plnit. Prostě jedu podle hesla: malá motivace=malý cíl. Velká motivace=velký cíl.