sobota 29. června 2013

Tréninkový deník

Většina běžců si píše tréninkový deník, pro zaznamenání, jak to který den šlo, co se podařilo a co ne. Já si svůj deník maluju v ipadu, do jednoduché tabulky. Vyhovuje mi to, mám pak několik týdnů pod sebou a dá se v tom docela rychle najít potřebné.
Pokud běžím s tepákem, zapíšu průměrnou tepovku, občas okamžitý pocit. Kromě toho si eviduju ještě odběhané kilometry s jednotlivých pásmech po 30 sekundách, abych po roce věděl, kolik jsem odběhal v jakém úsilí.
Tohle je ukázka mých poznámek za únor 2013. V sobotu 26.1.2013 jsem běžel v Budějovicích Mercury maraton, na který tenhle trénink navazoval.


pátek 7. června 2013

Silva Nortica run 2013 aneb jak na mamuta



Bylo září 2011 a já četl na běhej.com článek o tom, jak Dan Orálek vyhrál na Silvě. Tenkrát jsem si napsal do tréninkovýho deníku větu: bylo by bláznivý porazit příští rok na Silvě Dana?? Pak jsem na to nějak pozapoměl, pobíhal si dál tak jak mi vyhovovalo. V roce 2012 jsem si na čáru co v 5:30 ráno namalovali v Horní Stropnici na náměstí stoupl taky. Do té doby byl můj trénink spíš takové živelné pobíhání, když se mi chtělo tak jsem šel, když jsem nechtěl tak jsem prostě neběhal. Ten loňský Mamut(jak Silvě říkám, ač se tak už nejmenuje) mě pěkně vyškolil. Od poloviny závodu jsem pajdal směr cíl, totálně hotový a vyčerpaný. Do cíle jsem se dostal po nějakých 11 hodinách, asi 2,5hodiny za vítězným Danem. Když jsem tam pak ležel na trávníku a koukal na vyhlašování, vzpomněl jsem si na to co kdysi přistálo v mojem deníčku: BYLO BY BLÁHOVÝ PORAZIT NA MAMUTU DANA? A tím dnem to začalo. Trénink dostal trochu systému, tedy ne nijak moc, ono všeho moc škodí. No a letos už jsem si tuhle větu moc dobře pamatoval. Odběháno jsem měl dost, závody předtím dávali taky určitou naději. 14 dní předtím mi celkem vyšel Šutr na 72 km i maraton v Praze, který jsem si dal skoro v letitém osobáku. I ta stovka v Belvés měla něco do sebe. Ale holt občas se něco musí trochu pokazit aby nic nebylo ideální. A tak víkend před Mamutem jsem vyrazil ke kamarádovi na Dřínovský kros. Po startu rychle dopředu, cesta byla šutrovatá, trochu bahnitá a travnatá. Běželo se krásně a před očima mi běželi kousky z filmu o Stevovi Prefontainovi, vyrazit dopředu a neohlížet se. Bohužel v jednom seběhu jsem se zasnil trochu víc a odnesl to sval na stehně. Nejdřív jsem to bral jako pohodu, v neděli dám tedy holt pauzu a pak všechno doběhám. V pondělí jsem to zkusil, při opatrným našlapování ještě cosi pochroumal v koleni a bylo vymalováno. Naštěstí mi Honza Šeda z Phitenu doporučil výbornýho tejpaře pana Šilhana z tejpy.cz , ten celou nohu oflastroval a čekalo se na sobotu. Takže dny bez běhání, což jsem si už ověřil že mi před závodem vůbec nesvědčí. jiná možnost ale nebyla. připadalo mi, že hraju o každou hodinu klidu a regenerace. No, s takovou obavou jsem snad ještě nikam nejel. Rok se na to připravuju, Mamuta jsem bral jako vrchol roku, prostě takový tajný sen. Teď se ten sen proměnil v prosbu doběhnout. První kilometry mi všechno ukázali. Noha tuhá, což se po týdnu nicnedělání dalo čekat ale jinak držela. Zaplať pánbůh. První kilometry jasně ukázali, že s tohle formou můžu tak akorát pomýšlet na to doběhnout co nejdál. Naštěstí počasí vypadalo slibně, tempo bylo taky dost příznivé, nikam jsme se nehnali. Bohužel, nejlíp mi vyhovovala rovina a asfalt. Do kopce jsem se trápil, z kopce se to zase bál pustit kvůli tý noze. Jenže roviny tu moc nebylo. Běželi jsme si s Danem společně, občas něco prohodili, dodržovali takovou tichou dohodu, že jsme do lahviček tankovali na stejných občerstvovačkách. Na jednom místě někde okolo 25-30kilometru si Dan odskočil, tak jsem zvolnil a pomalu pokračoval aby mě mohl dotáhnout. Nemělo smysl si tam cokoliv dokazovat. Někde na 35 kilometru jsem naopak potřeboval já, nejdřív mě trochu mrzelo, že Dan nepočkal a běžel si dál, pak jsem si ale uvědomil, že asi ani nezjistil že už tam nejsem:) postupně se udělal odstup na nějaký 2 minuty a ten jsme víceméně podle zpráv na občerstvovačkách dodržovali asi do 65km. Tam mě ale přepadl děsný kopec, na který jsem si z loňska už nepamatoval. A když mi dole na propojce trasy holčina z občerstvovačky řekla že v tom úseku zatím nikdo další neproběhl, odhad náskoku na třetího byl okolo 20 minut. Takže jsem kopeček dal vyhlídkovým tempem. Tedy mohlo to tak vypadat, ve skutečnosti jsem se dost trápil a myslím že to na mě bylo i vidět. Vždycky jsem doběhl na občerstvovačku a hned tam hlásili: jste druhý! A pak dodali, je před vámi, Orálek. Skoro jako by se omlouvali: nezlobte se, on zase přijel a všem vám utekl. Bylo to legrační. Asi na 85 km mi Jana hlásila, že Dan není zas tak daleko. Tak odpovídám: co to znamená že není zas tak daleko? A ona: pár minut. Tak jí říkám: musíš tedy jet na místo kde běží a změřit odstup. Tak odjela, ale pak už jsem jí viděl až v cíli. Takže odstup zas tak malý už nebyl. Okolo 90 km jsme se napojili na maratonce, což bylo fajn, protože několik z nich zase radostně zahlásilo: kde máš Dana? On ti utekl?  A nebo: Dan už je v cíli? Musel jsem se smát, protože tohle jsou fakt úžasně nakopávací hesla. Poslední kilometry už byli jen z kopce a tam už to bylo fajnový, Stropnice na obzoru a konec. V cíli mi Dan udělal fotku, což mě samozřejmě potěšilo. Toho letošního Mamuta jsem si tedy opravdu užil. A můžu si do deníčku opět napsat: ano, bylo by bláhový na Mamutu porazit Dana. Takže to zkusím zase za rok:)