úterý 17. prosince 2013

Zhodnocení roku 2013

Protože už nějaký týden kvůli zdravotním problémům neběhám a konec roku je tady, tak je na čase se za tím letošním pobíháním trochu ohlédnout. Pokud bych měl ten rok zhodnotit jednou větou, tak: STÁLO TO ZA TO. Něco jsem si na začátku vysnil a šel za tím, něco se povedlo a něco ne, přesně tak, jak to má být, aby to bylo správně vyvážené. A aby zůstávali plány na další roky.  

Zásadní cíle jsem měl tři. Naběhat slušné množství kilometrů v tempu závodu na 100km, což je vše pod 4:15/km, posunout si osobák na 100km a jako třetí bylo zůstat zdravý.

1.cíl-Trénink

Tady se dařilo dobře, povedlo se odběhat spoustu kvalitních tréninků. Jako takový mustr jsem si vzal report Dana Orálka a toho, co odběhal za rok 2012. Níže je vidět tabulka kolik měl v jednotlivých tempech Dan a kolik já. V podstatě téměř nic neběhám v tempu přes 5:00/km ale naopak mi chybí větší zápřah v tempu pod 3:30/km. Tam je velká rezerva, kterou budu pilovat. 


První řádek ukazuje, kolik % z roční kilometráže jsem odběhal v konkrétním tempu.
Druhý řádek je kilometráž Dana v jednotlivých tempech v roce 2012.
Třetí řádek je moje kilometráž v jednotlivých tempech v roce 2013.
Poslední řádek je porovnání v % mého tréninku oproti Danovi.



2.cíl-Osobáky

V podstatě na všech tratích od 10km až po 100km jsem si svoje maxima posunul. A to je v posledním roce před odchodem do kategorie veteránů hodně pozitivní. Jediná distance kde se mi to nepovedlo byl maraton. Odběhl jsem spoustu maratonů v čase 2:34-2:37hod, ale pod 2:33 se mi dostat nepovedlo. Hledám chybky, proč. Teď všechny podzimní maratony byly skoro nachlup stejné. Vše okolo 2:37hod. Ať byl na asfaltu nebo třeba jako Krosmaraton v České Lípě v lese a na písku. Asi jsem měl vyrazit někam, kde by se dalo běžet ve skupině a na dobré trati, tam jsem mohl ten čas trochu stlačit. No, aspoň je na příští rok co zlepšovat. Maratonská distance bude pro první část roku jednoznačnou prioritou. Pokud tedy dovolí zdraví. A to byl cíl číslo 3. Na 10km jsem si vylepšil na 33:12, což je čas na km takový, který v tréninku vůbec neběhám, nechápu. Naopak na 100km jsem si plánoval čas ještě lepší, odtrénoval jsem na to dost a na to kouknutí pod hranici 7:00hod jsem myslím měl. Asi to bude chtít trochu v tréninku zvolnit, přeci jen to bylo hodně kumulované únavy a proto výsledek nebyl takový jaký by z toho tréninku měl být. 

3.cíl-Zdraví

Celý rok byl v celku v pohodě. Občas nějaký problémek, který mě vyřadil na pár dní, v tréninkovém deníku jsem měl k září jen 18 dní bez běhání. Jediným drobným problémem byla boulička, co se začala objevovat na levém chodidle. Zkoušel jsem různé léčby,ultrazvuk, laser, masáže. Nic. Tak teď po posledním maratonu na dráze v Plzni jsem začal chodit na rázové vlny. Protože mě trochu pobolíval i druhý kotník, dopřál jsem mu taky trochu nárazů. Výsledek je ten, že po osmi rázovkách je boule stále na svém místě, v druhém kotníku je zánět a já už 3 týdny neběhám. Proč na to rázovka nezabrala, když všichni tvrdili že to bude to pravé?? Jediné reálné vysvětlení situace je to, že se začala ozývat zase ve větším Bechtěrevova nemoc, na kterou dostávám po 6-ti týdnech infuzní léčbu. Poslední jsem dostal včera tak doufám, že se to trochu umoudří. No, běhat zatím nemůžu ale nevzdávám to. Protože už jsem si vysnil plány na rok 2014 a je nejvyšší čas se začít připravovat na jejich realizaci. 

Jo a abych nezapoměl, je tu ještě jedna věc, co mě nesmírně potěšila. Na www.behej.com je právě anketa o vytrvalce roku. Moc si cením toho, že mě do ní taky nominovali a že se našlo i pár lidí, kteří mi ten hlas dali. Jsem ale přesvědčený, že je tu spousta běžců, kteří tam měli být spíš než já - třeba takový Honza Havlíček. Já osobně se tedy skláním před všemi, co v té nominaci jsou, protože jejich výkony jsou obdivuhodné. Můj hlas patřil Jirkovi Homoláčovi za jeho maratonský čas. Zasloužil si ho. 


Tak to je asi všechno, co jsem chtěl říct k běžeckému roku 2013. 

sobota 14. září 2013

Winschotenský deník, den třetí.

Winschoten 100km, 7:12:25, 2.místo, osobáček o 16 minut. Dali jsme si teď několik piv, tak jen rychle ať to mám zapsaný v tomhle dni. Velkoparáda. Od rána tady lilo jak když kropí z konce. Na start jsme to měli s Markem dva kiláky. Naše domácí povídá že to všichni chodí pěšky, warming up. Ok, když jsmetam došli tak jsme byli turch, no to je jedno, stejně zmokneme na trati. Ještě jsme si v nervozitě odskočil asi desetkrát na čurání a jen tn tak stihl start. Šel jsem přes růže a najednou to prásklo a už se závodilo. Dopředu vyrazil Francouz Boch, jasný favorit. Držel pár kiláků tempo okolo 3:45-3:50/km. Ta ním my s Danem,  za námi nalepení dva maďaři. O kousek dál holanďan, jejich asi největší talent. Všichni okolo měli osobáky lepší než já. S Danem jsme probrali pár věcí, po chvíli koukám na hodinky a říkám, běžíme po 3:50/km. A Dan povídá, to je rychlý, tak jsme zvolnili. No za dva kiláky už jsme v tom byli zase a pak jsme doběhli francouze, pak ho předběhli i maďaři a vypadalo to že se propadá do pekla. My s Danem vepředu, on tu tedy má neskutečný fanklub, všichni furt pokřikovali Daniel!!! Aleeee!!!!! Někteří měli i cedulky s jeho jménem, moc pěkný. Po cca. 25 km jsem Dana trochu utrhl a pak už běžel sám. Náskok jsem postupně navýšil asi na 2-3minutky, za mnou stále běžel roztažený vláček maďar, francouz, Dan. Měli mezi sebou kousky, odhaduju podle toho když jsme běželi proti sobě že to bylo tak 50 m. Na maratonu jsem byl cca 2:45 a připadalo mi to, že jsem ještě nevyběhl, naprosto v pohodě. 50 km 3:18 hod a pořád dobrý, na 60 km jsem ale zvolnil cca na 4:15 a najednou na 65 km se okolo mě prohnal francouz. Vypadalo to jak kdyby si něco šlehnul. Ta rychlost byla neskutečná. Všechny doprovodné motorky co jeli se mnou mi sebral a já najednou zůstal sám. Do té doby jsem běžel na užasný vlně euforie, chvílema mi tekly slzy a já byl šťastný. Teď jsem si najednou připadal jak okradený. Přiběhl, všechno mi sebral a zmizel. Navíc jsem v tu chvíli prodělával slušnou krizi a tempo postupně krutě padalo na 5:00/km. Za chvilku se ke mě přidala motorka rádia a ta se mnou už vydržela až do cile. Občas se objevil i rozhodčí na kole a sledoval jestli neberu někde občerstvení mimo refreshment zone. Z krize jsem protrápil někde okolo 80 km. Velké pozitivum bylo, že ostatní za mnou na tom nebyli taky zrovna nejlépe. Ideálně se to sledovalo na jednou useku okruhu, kde jsme běželi otočku cca 500 m tam a pak zpátky, takže bylo vidět kilometr před sebe a kilometr za sebe. Dan se propracoval na třetí místo a hnal mě před sebou cca 800 m. Na 80 km mě ještě kousek stáhnul, snažil jsem se co to šlo, ale měl jsem pocit že mi nohy hoří a i když jsem někdy měl pocit že běžím rychle, pohled na hodinky mluvil jinak. Říkal jsem si že průběh tímhle místem na 88 km rozhodne. Dan byl o kousek blíž, tak si povídám, tohle ne! Dneska to musí dopadnout, dřel jsem na to dlouho a nenechám si to vzít. Znám už Dana v těchhle situacích, ohromně ho to motivuje a dokáže neskutečné věci. Hnal jsem se jak slepý za radiovou motorkou představoval si: už jen 10 km, to je dobrý, 9 km, to je jak od nádraží v Klánovicích domů. Skvělý bylo, že na stejném okruhu se běžel i závod štafet 10x10 km. Takže vždy když mě nějaký štafeťák doběhl tak jsem měl jednoduchý ukol. Zavěsil jsem se za něj ať běžel jakkoliv rychle a visel ho co to šlo. Některý to hnali fakt hustě, ty jsem udržel třeba 50 m, takovou svižnou rovinku po 3:40 a některý to šli 4:00/km a ty jsem uvisel dýl. Hlavně mě přibližovali cíli. Na 98km na otočce jsem Dana ani jinýho z aktuálních soupeřů neviděl, tak jsem se usmál a poslední kiláky si fakt užil. I ta slzička padla. Jsem holt už tak nějak naměkko. Pak už cíl. A židle. Fajn. Dan přiběhl po 10 minutách. Splnil jsem si jeden sen. Když jsem sem jel, řikal jsem si v duchu, bylo by to hezký. A můžu Vám říct že je to krásný. Jsem šťastný.

pátek 13. září 2013

Winschotenský deník, den druhý.


I když jsme tedy ráno mohli spát do kolika jsme chtěli, vstávali jsme stejně po sedmé hodině. Máme okna do ulice a po ní se od rána proháněli auta, takže pro moje spaní jak na hrášku to nebylo nic moc. Navíc polštář co jsem měl byl jak pytel brambor, v noci jsem z něj slezl a dal si pod hlavu svetr, tím jsem se ale posunul na zadní stranu postele a i když jsem docela malý, nohama jsem se mlátil o zadní čelo. Nic moc. 
Snídaně výborná, toustíky, salámek, džem, puding. Hlavně ten jejich puding. Výborný v jakékoliv kombinaci. Pokecali jsme s Andreou- naší domácí o všem možném, došlo i na Zemana, vůbec nevěděla že někdo takový existuje:) my jsme pak vyrazili na prohlídku okolí. U moře to bylo krásný, odlovili jsme jednu kešku(www.geocaching.com) a před polednem dorazili zpět. Pak krátký proběhnutí a zjištění že to snad bude dobrý. na obědy si tu asi moc nehrajou, tak jsme Andreu vzali do hospůdky, nadlábli se tím co řekla že je typicky holandské takže polívka z hořčice( byla výborná) a a nějaký smažený cosi s masem( taky to šlo). Vyzvedli jsme startovní čísla a vyrazili zpět. Teď večer jsme pokecali u sousedů s Mirkem Kadlecem, který dorazil ze Salcburku, dali si pivko na dobrou noc. Počasí dnes vyšlo, zítra má ale celý den pršet. Uvidíme. Ráno budíček 6:30 a pak uvidíme jestli prodáme co jsme natrénovali.


čtvrtek 12. září 2013

Winschotenský deník, den první

Dorazili jsme s Markem na místo. Cesta z Prahy 760 km, cestou pár zastávek na čurání a jídlo. Měli jsme tu být v 17:00, dorazili jsme v 17:03, takže téměř přesně. Bohužel jsme v Chrudimi museli nechat Pavla Sedláka, ten s bolavou plotýnkou místo toho aby byl ve Winschotenu tak leží v nemocnici. Ubytovali jsme se a vyrazil jsem hned na běžeckou obhlídku. Moc si toho už nepamatuju, přeci jen jsem tu byl naposledy před deseti roky. Potkal jsem jednoho běžce, vypadal dost nabušeně a drtil to velmi rychlým tempem.
Naše paní domácí je taková dobrosrdečná mladá dáma, pracuje v Henkelu a hodně povídá o pracích prášcích a podobných důležitých věcech. My samozřejmě pozorně posloucháme a pozorujeme její pokusy jak se rozpouští kapsle pracího prášku v misce s vodou a podobně. Žije v baráku sama se dvěma kočkama, z nichž jedna má panickou hrůzu z lidí. To jsme zjistili když před námi strachy slítla ze schodů z prvního patra. Ještě že má sedm životů, tedy teď už asi jen šest. Jinak naše domácí Andrea asi nerada uklízí ale to nám nevadí, my jí tu uklízet tedy rozhodně nebudeme. K večeři připravila krokety, maso, tatarku a fazolky, pochvalovala si že celý týden jí jen těstoviny nebo pizzu, tak je ráda že někdo přijel aby mohla pořádně uvařit. Po večeři trocha diskutování, zjistil jsem že loni u ní bydlel ten mladý švéd co to nakopnul pomalu na svěťák aby pak po 40 km shořel. Prý to byla jeho první stovka a asi i poslední. V domě naproti by měla bydlet část brněnské výpravy, která dorazí zítra. 
Na pokoji jsme zjistili, že asi máme alergii na kočky, všude jsou jejich chlupy a začínáme statečně pšíkat. To tedy bude ještě veselý.

čtvrtek 5. září 2013

We Run Prague 2013


Běžel jsem všechny ročníky, tedy letos potřetí. A mám z toho radost pokaždé větší. Poprvé jsem byl asi sedmdesátý, loni dvanáctý a letos bramborový. Je tedy třeba přiznat, že na třetí místo mi chyběli bezmála dvě minuty, což je na desítce propastný rozdíl ale každopádně čas 33:12 hodnotím jako velmi dobrý vzhledem k tomu, že rychlost a úseky pro tohle tempo vůbec netrénuju. Moje nejrychlejší tréninky spočívali zatím ve střídavém běhu s kilákama nebo pětistovkama a to v tempu 1:35-40/500m a 3:20-25/1km. Ukazuje se tedy, že v závodě je tělo schopné běžet cca o 5sec/km rychleji než na co se trénuje. Každopádně to byla dobrá příprava na další závody. Teď v sobotu Baroko maraton v Plasích a za týden hlavní akce podzimu, 100km v holandském Winschotenu. 

Zápisek z tréninkovýho deníčku:
Supééér. Na startu jsem byl asi ve čtvrtý řadě a postupně se dostával dopředu. Nakonec jsem čtvrtou pozici ukořistil okolo sedmého kilometru. Ale ti tři vepředu už byli hodně daleko. Takže pak už pro radost a pohodu. Před cílem byl Michal a mával babickým trikem tak jsem ho vzal nad hlavu jako vlajku( to triko, ne Michala) a užil jsem si finiš s aplausem. Osobáček je doma, kdybych tam asi na konci nelelkoval tak to mohlo být pod 33minut ale takhle to bylo babický a veliký a vůbec skvělý. A pak v zákulisí fotečka s Paulou Radcliffe!!!:) skvělý den.

úterý 27. srpna 2013

Rychnovský classic marathon


Byl jsem tu někdy tuším v roce 2001. Tehdy jsem doběhl druhý za Tomášem Ulmou. A tak když jsem zase začal běhat, chtěl jsem se na staré místo podívat znovu. Původně to bylo v plánu už loni, jenže mi vystavila stopku bolavá nožka, takže na místo činu až letos. Maraton jsem bral jako součást přípravy na hlavní akci podzimu, 100km ve Winschotenu za 3 týdny. Takže bez nějakýho ladění, po dvou týdnech, kdy jsem odběhal celkem přes 400kiláků a je tedy fakt že už jsem to dost cejtil a na nějaký výkon to nevypadalo. Původně jsem i podle loňských a předloňských časů ve výsledkové listině počítal s tempem na cca 2:50-2:55 hod a proto to fakt vzal jako kvalitní trénink. Díky Milanovi Janatovi jsme to ale kulili docela fofrově a na výsledném času 2:37:56 má velkou zásluhu právě on. 
Boty jsem použil osvědčený INOV8 Flite 240. Trochu jsem se obával závěrečného 8km dlouhého seběhu, jestli nebudou tenoučký, ale byl jsem z nich opět mile překvapený a to až tak moc, že uvažuju že je otestuju i na 100km. 


ASC 680 m. Pěkná kopcovatá trať. Vyrazilo se poměrně svižně což jsem nečekal ale co se dalo dělat, nakonec jsme zůstali dva a drtili to bok po boku. Na nějaký zrychlování a trháky to nebylo, protože do kopce po 4:00/km a z kopce a na rovině(kterých moc nebylo) 3:35-40. Kolega měl do kopců evidentně navrch a okolo 20 km mi kousek cuknul. V tu chvíli to vypadalo jako rozhodnutý. Nehledě na to, že ty pořádný kopečky nás pořád ještě čekali. Nakonec se mi podařilo jeho odstup zakonzervovat na nějakých 10-20m a to chvíli pokračovalo. Na cca 24 km jsem ho dotáhnul a když u občerstvovačky říkali že to teď bude 2 kiláky z kopce tak jsem neváhal a frknul tam dvojku na 3:24/km. Dole pod kopcem byl odstup 150 m což jsem předpokládal že stáhne v kopci ale nahoře už byl zase o kus větší. Tak jsem ještě trochu přidal aby už na nic ošklivýho nemyslel, nechal mě na pokoji a doběhl to. Nakonec zaostal na těch posledních 17 km o 10 minut, což bylo příjemný. Akorát v cili jsem zjistil že klíče od mýho auta a suchých věcí zůstali se synkem na 30 km na občerstvovačce. Tak jsem tam hodinu mrznul a jedl všechno co tam měli a pak našel dobrou duši co mě tam dovezla. A pak už to byly samý pozitiva a sociální jistoty. Je to moc pěkný závod, krásná těžká(aspoň pro mě) trať, výborný zázemí, fajn lidi a v cíli pan zmrzlinář se zmrzlinou zdarma v neomezeném množství. 

pátek 5. července 2013

MS World Ultratrail, Wales.77km


Ve středu jsme se sešli na ruzyňském letišti s Kamilem abychom vyrazili směr Manchester a pak dál do Walesu. Letadlo odstartovalo na čas a za dvě hodinky nás v pohodě vyklopilo v Manchestru. Z letiště do hotelu jsme to dali přes park a pár pastvin pěšky, však to bylo jen 5 kiláků a co to je pro ultráky že? A pravda je, že dávat 23 liber za takový kousek se nám taky nechtělo. Nikam jsme ani nepospíchali. Na hotel jsme dorazili před půlnocí, ubytovali se a šli spát. Ráno v sedm budíček a vyrazili jsme s Kamilem na 10km běžeckou obhlídku. Po snídani druhou stranou zase na letiště, my s Markem jsme měli ještě objednané muzeum Concordu, takže jsme si všechno pořádně prohlídli, nějakou dobu pak pozorovali frkot na letišti a pak už do autobusu a směr Wales, Llandudno. Na místě jsme se nahlásili, dostali adresu hotelu, nezbytné papíry a vyrazili. Naše paní domácí byla moc milá stará paní. Tedy aspoň první den se nám tak zdála. Mile nás uvítala, dala nám pokoj který označila jako very nájs. Večeře prý bude taky very nájs a nemáme se zapomenout podívat na její typickou anglickou zahrádku, která je taky...very nájs. Dala nám dokonce i desert, podle jejích slov to měla být roláda s lesním ovocem zalitá čerstvým pudinkem. Very nájs. po ohledání v misce jsme usoudili ze je to typical LIDL eat. Místo lesního ovoce tam byla nějaká marmoška ale jinak to bylo dobrý. Po večeři jsme se vyrazili projít na pláž. Měli to tam moc hezký, to je fakt. V pátek ráno jsme vyrazili trochu rozklusat, nic už nehonit. Pak následovalo zahájení, přejezd autobusy na místo startu a prohlíka trati. A tam to začlo. Tedy to byly kopce. Všichni vyrazili po trati, já když jsem ten první viděl, sedl jsem si dole na šutr a už jsem jinam nechtěl. Drsňárna. Na technickým meetingu se řešili takový kokotiny jako jestli se smí běžet s camelbagem, kolik lidí ze supportu může být na jedné občerstvovačce a tak. My jsme bágly neměli a v supportu jenom Marka. Nejlepší na tom bylo, že auto co mělo přivézt startovní čísla a chipy někde zůstalo viset, takže jsme tam ještě přes hodinu čekali aby nám řekli že dorazí až za další hodinu.
Už tam byli jen oficíři s ostatních týmů co čekali pro své vypravy na čísla, běžci odpočívali a na nás koukali jako proč taky nejseme relaxovat a nevezme to někdo z trenérů. Asi nepochopili jak to chodí v české výpravě. Připravili jsme věci na závod, našpendlili čísla, já si upravil dres ala SK Babice. U večeře se naše paní domácí poprvý vybarvila. Polívku nám nedala, že má nějáký problémy v kuchyni a na revanš slíbila dva deserty. Ale chytrá horákyně na druhý nějak zapoměla. Pak ještě začala s tím že snídani nám dá na sedmou. Když jsme jí řekli že v sedm odjíždí autobus na start, protáhla ksicht a že tedy v půl. Že dřív to nestíhá. Ráno měla ješte kecy že na chodbě děláme bordel a že tam rušíme ostatní hosty a tím naše kamarádství dostalo definitivní trhlinu. Nadešel čas závodu.
Odvezli nás na start,  příprava , start. Po 500 metrech roviny to začalo. Někteří borci do kopců snad lítali. Tak úžasně lehký krok, to jsem jen čuměl. Nebylo pořádně s kým běžet protože buď byli ostatní rychlejší do kopce nebo naopak z kopce. A ty nejhorší soupeři byli rychlý nahoru i dolů. V jednom místě trati byl nádherný cca kilometrový úsek přes kořeny. Ideální na zvrknutí nohy. Jeden nor se kterým jsem v pohodě běžel mi tady utekl snad o 200m to jsem fakt nechápal jak to dokáže tak přehopkat. Asi na 30.kilometru jsem snědl druhý gel a ten byl i posledním. Začlo mě všude tlačit a vypadalo to že bude chtít ven. Nakonec se udržel ale už jsem to nechtěl pokoušet, takže zbytek jsem odběhl na vodu a ionťák. No, od půlky jsem se moc těšil na cíl. Čas 6:39, 23.místo. Půměrné tempo 5:10 hodnotím vzhledem k tomu převýšení cca 2600 m jako dobrý. Rychlostně to vypadalo podobně jak na nominačním závodě Šutr, což podle mě byla lehčí trať. Po doběhu tam servírovali teplý čaj a kafe, byli trochu překvapení, že jsem si nalil půllitrový kelímek mlíka ale to je pro mě po deběhu to nejlepší pití.  Poslední kolo už bylo fajn, jen mě teď trochu mrzí, že jsem netušil jak na tom v pořadí jsem, protože jsem očekával něco okolo 35.místa. Kdybych tušil dvacítku, ještě bych víc zabral, rezerva tam byla. Jsem měkkej. Ale i tak jsem byl rád za to, jak jsem ty kopce odběhl. V mých trénincích naběhám převýšení okolo 100m, v podstatě mám doma jen rovinu a podle toho to pak taky vypadá. Tohle okolo byli všechno specialisti na traily. Kromě řeků a dvou finů tam nebyl nikdo z ultramaratonců na 100km. Děsně mě překvapili ale třeba španělové, ani jeden mě nepředběhl. Ponaučení je jasný, začít zařazovat kopce, aspoň nějaký krátký, ale je to nutnost. 
Večer bylo slavnostní vyhlášení, zakončení. Kluci šli pak hned na hotel, já jsem si ještě dal pivko, sedl na pláži a pozoroval západ slunce. 
Neděle ráno: oběhl jsem si ten pidipoloostrov co tu byl, na zpáteční cestě potkal  šéfku IAU Hillary Walker při ranním jogingu. Snídaně a teď už sedíme v autobusu směr Londýn. Cesty 8,5 hodiny. Takový další ultra. Kamil hned odlétá, my s Markem zůstáváme do středy a trochu prolezeme Londýnem. 
Bylo to fajn. Tyhle zážitky ti nikdo nevezme.





sobota 29. června 2013

Tréninkový deník

Většina běžců si píše tréninkový deník, pro zaznamenání, jak to který den šlo, co se podařilo a co ne. Já si svůj deník maluju v ipadu, do jednoduché tabulky. Vyhovuje mi to, mám pak několik týdnů pod sebou a dá se v tom docela rychle najít potřebné.
Pokud běžím s tepákem, zapíšu průměrnou tepovku, občas okamžitý pocit. Kromě toho si eviduju ještě odběhané kilometry s jednotlivých pásmech po 30 sekundách, abych po roce věděl, kolik jsem odběhal v jakém úsilí.
Tohle je ukázka mých poznámek za únor 2013. V sobotu 26.1.2013 jsem běžel v Budějovicích Mercury maraton, na který tenhle trénink navazoval.


pátek 7. června 2013

Silva Nortica run 2013 aneb jak na mamuta



Bylo září 2011 a já četl na běhej.com článek o tom, jak Dan Orálek vyhrál na Silvě. Tenkrát jsem si napsal do tréninkovýho deníku větu: bylo by bláznivý porazit příští rok na Silvě Dana?? Pak jsem na to nějak pozapoměl, pobíhal si dál tak jak mi vyhovovalo. V roce 2012 jsem si na čáru co v 5:30 ráno namalovali v Horní Stropnici na náměstí stoupl taky. Do té doby byl můj trénink spíš takové živelné pobíhání, když se mi chtělo tak jsem šel, když jsem nechtěl tak jsem prostě neběhal. Ten loňský Mamut(jak Silvě říkám, ač se tak už nejmenuje) mě pěkně vyškolil. Od poloviny závodu jsem pajdal směr cíl, totálně hotový a vyčerpaný. Do cíle jsem se dostal po nějakých 11 hodinách, asi 2,5hodiny za vítězným Danem. Když jsem tam pak ležel na trávníku a koukal na vyhlašování, vzpomněl jsem si na to co kdysi přistálo v mojem deníčku: BYLO BY BLÁHOVÝ PORAZIT NA MAMUTU DANA? A tím dnem to začalo. Trénink dostal trochu systému, tedy ne nijak moc, ono všeho moc škodí. No a letos už jsem si tuhle větu moc dobře pamatoval. Odběháno jsem měl dost, závody předtím dávali taky určitou naději. 14 dní předtím mi celkem vyšel Šutr na 72 km i maraton v Praze, který jsem si dal skoro v letitém osobáku. I ta stovka v Belvés měla něco do sebe. Ale holt občas se něco musí trochu pokazit aby nic nebylo ideální. A tak víkend před Mamutem jsem vyrazil ke kamarádovi na Dřínovský kros. Po startu rychle dopředu, cesta byla šutrovatá, trochu bahnitá a travnatá. Běželo se krásně a před očima mi běželi kousky z filmu o Stevovi Prefontainovi, vyrazit dopředu a neohlížet se. Bohužel v jednom seběhu jsem se zasnil trochu víc a odnesl to sval na stehně. Nejdřív jsem to bral jako pohodu, v neděli dám tedy holt pauzu a pak všechno doběhám. V pondělí jsem to zkusil, při opatrným našlapování ještě cosi pochroumal v koleni a bylo vymalováno. Naštěstí mi Honza Šeda z Phitenu doporučil výbornýho tejpaře pana Šilhana z tejpy.cz , ten celou nohu oflastroval a čekalo se na sobotu. Takže dny bez běhání, což jsem si už ověřil že mi před závodem vůbec nesvědčí. jiná možnost ale nebyla. připadalo mi, že hraju o každou hodinu klidu a regenerace. No, s takovou obavou jsem snad ještě nikam nejel. Rok se na to připravuju, Mamuta jsem bral jako vrchol roku, prostě takový tajný sen. Teď se ten sen proměnil v prosbu doběhnout. První kilometry mi všechno ukázali. Noha tuhá, což se po týdnu nicnedělání dalo čekat ale jinak držela. Zaplať pánbůh. První kilometry jasně ukázali, že s tohle formou můžu tak akorát pomýšlet na to doběhnout co nejdál. Naštěstí počasí vypadalo slibně, tempo bylo taky dost příznivé, nikam jsme se nehnali. Bohužel, nejlíp mi vyhovovala rovina a asfalt. Do kopce jsem se trápil, z kopce se to zase bál pustit kvůli tý noze. Jenže roviny tu moc nebylo. Běželi jsme si s Danem společně, občas něco prohodili, dodržovali takovou tichou dohodu, že jsme do lahviček tankovali na stejných občerstvovačkách. Na jednom místě někde okolo 25-30kilometru si Dan odskočil, tak jsem zvolnil a pomalu pokračoval aby mě mohl dotáhnout. Nemělo smysl si tam cokoliv dokazovat. Někde na 35 kilometru jsem naopak potřeboval já, nejdřív mě trochu mrzelo, že Dan nepočkal a běžel si dál, pak jsem si ale uvědomil, že asi ani nezjistil že už tam nejsem:) postupně se udělal odstup na nějaký 2 minuty a ten jsme víceméně podle zpráv na občerstvovačkách dodržovali asi do 65km. Tam mě ale přepadl děsný kopec, na který jsem si z loňska už nepamatoval. A když mi dole na propojce trasy holčina z občerstvovačky řekla že v tom úseku zatím nikdo další neproběhl, odhad náskoku na třetího byl okolo 20 minut. Takže jsem kopeček dal vyhlídkovým tempem. Tedy mohlo to tak vypadat, ve skutečnosti jsem se dost trápil a myslím že to na mě bylo i vidět. Vždycky jsem doběhl na občerstvovačku a hned tam hlásili: jste druhý! A pak dodali, je před vámi, Orálek. Skoro jako by se omlouvali: nezlobte se, on zase přijel a všem vám utekl. Bylo to legrační. Asi na 85 km mi Jana hlásila, že Dan není zas tak daleko. Tak odpovídám: co to znamená že není zas tak daleko? A ona: pár minut. Tak jí říkám: musíš tedy jet na místo kde běží a změřit odstup. Tak odjela, ale pak už jsem jí viděl až v cíli. Takže odstup zas tak malý už nebyl. Okolo 90 km jsme se napojili na maratonce, což bylo fajn, protože několik z nich zase radostně zahlásilo: kde máš Dana? On ti utekl?  A nebo: Dan už je v cíli? Musel jsem se smát, protože tohle jsou fakt úžasně nakopávací hesla. Poslední kilometry už byli jen z kopce a tam už to bylo fajnový, Stropnice na obzoru a konec. V cíli mi Dan udělal fotku, což mě samozřejmě potěšilo. Toho letošního Mamuta jsem si tedy opravdu užil. A můžu si do deníčku opět napsat: ano, bylo by bláhový na Mamutu porazit Dana. Takže to zkusím zase za rok:)



neděle 28. dubna 2013

Mistrovství Evropy 100km, Belvés, Francie

Belves 100km


Valíme cestou zpátky a tak je čas napsat pár vzpomínek, dokud jsou v paměti. Příprava od MČR v Plzni nebyla ideální, 3 týdny jsem běhal velmi málo, okolo 60 km/týden a pořád mě pronásledovali nějaké problémy a tak na trénink zbyly poslední dva týdny. Tak jsem zkusil zvolit systém pořádnýho rozběhání a neodpočívání. Před 14 dny jsem si dal Brdskou stezku a vzhledem k tomu, že od 40 km to bylo celkem dost utrpení jsem si říkal: jaks tímhle běžet 100km, to nechápu. V týdnu po Brdech jsem odběhal 170 kmi s nějakými tempy a pak už nastal týden se závodem. Bez jediného dne odpočívky, rovnou na start.
Z Prahy jsme vyrazili ve středu, přenocovali u Karlsruhe a druhý den pokračovali do Belvés ve Francii. Dorazili jsme akorát, abychom ještě odběhli 8km a pak už na večeři. Bylo to príma, všude hemžení národních výprav, vedle nás seděla grupa Italů a to jsou tedy uřvánci:) po věceři jsme dali pár piv a šlo se spát. V pátek ráno rozklusat, snídaně, pak bylo zahájení a tak. Celý den průběžně pršelo, tak zbývalo jen doufat, že v sobotu bude líp. K večeři pivko a naše kámoška Maria z Chorvatska se jen divila, že pořád pivo pivo.
Sobota ráno, přejezd na start, nutný odskok na WC, odevzdat vlastní občerstvení. Když jsem viděl, v jakým chaosu se to odevzdávalo, přestal jsem doufat, že se s ním někde ještě shledám a vzal si na cestu ledvinku Ultraspire z Trailpointu a nacpal do ní 4 rezervní gely. Možná se budou hodit. Ledvinku jsem už odzkoušel a je naprosti super a ani není znát že něco kolem pasu máš. 8:00, start. Plán byl nic na začátku neposrat, rozběhnout to rozumně, na tempu cca 4:10 a po půlce se uvidí. Bohužel po startu to byli asi 3 km z kopce a všichni to docela kulili, pole se roztrhalo a žádná kloudná skupinka se neudělala. Dana jsem viděl kus před sebou. Valil jsem to s nějakým frantíkem, udělali jsme si takovou mini skupinku, do které se občas někdo přidal zezadu, občas jsme někoho dotáhli my. Cestou jsem musel párkrát použít svou specialitu čůrání za běhu a udělal jsem si rekord, kilák za 4:08 včetně kropení krajnice. Půlmaratonem jsme proběhli v čase cca 1:27hod, maratonem 2:54hod. Někde za maratonem se mi v žaludku cosi bloklo a bylo jasný, že musím do křoví. Dát velkou potřebu za minutu, to byl taky můj nový rekord. Bohužel jsem ztratil svoje kámoše, se kterými jsem běžel ale naopak jsem dotáhl jednoho rusa, ten když koukl na dres a viděl Czech republic, usmál se a ukázal ať se zavěsím. Nakopnul to na tempo 3:53/km a po 3 km jsme byli zpátky s frantíkem a dvěma Irama. Takže pak to zase bylo pohodový, rus se tím ale asi dorovnal. A pak už jsem ho viděl až v cíli. Chudák, asi na něj přišla alergie, měl oči oteklé jak po baňkování v reklamě t-mobilu. Zhruba v té polovinětrasy začali nepěkný kopce a ještě horší seběhy. To se mi tedy vůbec nelíbilo, ale Irové byli jak ve svém živlu. Skupinku jsme si roztrhali a šlo se každý na sebe. Jeden Ir odpadl a další utekl, stejné jako francouz. Mezitím jsme se průběžně ale pořád posouvali v pořadí dopředu. Rusové, Litevci, oba řekové, ukrajinci, belgičani. Dovalil jsem na 77 km a koukám, v kopci přede mnou vidím postavičku v culíkem, jak si to klopýtá. Kurva, to je Dan! To bylo nakopnutí jako sviňa, jenže sotva jsem přidal, drapli mě křeče do lýtek. Tak si povídám, jen klid hochu, teď to neposer. A tak jsem si šel dál svoje tempo a na 79. Km jsem ho předběhl. Dotáhl jsem Holovnitského z Ukrajiny a šel s ním, říkám si: toho se budu držet a bude to ok. Občas jsem se otočil, ale Dan se stále ztácel v dálce až jsem ho neviděl ani na dlouhých rovinkách co měli okolo kilometru. Říkám si: tak dneska už to musí vyjít. Poslední občerstvovačka na 94km, původně byla v plánu jen voda a kola a nevím co mě to napadlo, měl jsem v ledvince gel, nějaký Green Apple, nikdy jsem ho ještě nezkusil, ale říkám si: ať mám na ten konec energii. No to byl mazec. Kopl jsem ho tam, napil se a během vteřiny to ze mě lítalo na všechny strany. Chudáci, nevěděli co se děje a já taky ne. Nemohl jsem to zastavit. Kroutil jsem se tam tak 5 minut, řekl pak jen promiňte, vzal si kelímek koly a odešel. Za občerstvovačkou jsem další nával ustál ale bohužel v tu chvíli se ke mě dostal i Dan. Celý můj náskok tím byl v háji. Ty vole, nechat se předběhnout takový kousek před cílem a ještě kvůli takový kokotině, to se hned tak nevidí. No nic, tak jsem se zase rozpohyboval, psychika na bodu nula a valil do cíle. Těch následujících 6 km bylo už jen a morálu. Připadalo mi, že trvají nekonečně dlouho a závěrečné 2km stoupání do cíle, to byla fakt chuťovka. Dohnali mě ješte dva rusy a litevec. Ale pak už byl cíl. Hned za cílem jsem se uložil do parčíku pod strom a moc nechybělo a zopakoval jsem si 94 km. Ale pak už jsem to všechno viděl docela dobře. Osobáček o 9 minut na trati, která rychlým časům moc nepřeje, vítěz běžel 6:53 a jen 4 běžci se vešli pod 7:00hod. A borci co skončili za mnou mají osobáčky taky pod 7:00. Takže můžu být spokojený. A nebýt vlastní blbosti, mohlo to být všechno jinak. Ale aspoň se mám pořád na co těšit a motivovat:)